Český zájem o příčiny obrovského civilizačního skoku, který v posledních dvou dekádách předvedlo Polsko, neuvadá. Ovšem v tomto hledání se jen vzácně hovoří o faktoru, který byl možná tím nejpodstatnějším. A který se také může stát počátkem konce polského příběhu nejdelšího období ekonomického růstu v Evropě posledního půlstoletí.

Přitom podle všeho právě demografie byla hlavním, ač pomocí čísel těžce uchopitelným hnacím motorem onoho „polského zázraku“, o který se tolik zajímá i česká veřejnost. Ekonom a sociolog Marcin Kędzierski poukazuje na to, že v roce 2004 (tedy v okamžiku vstupu do EU a na společný evropský trh) se v Polsku setkaly čistě ekonomické faktory, tedy obrovský zájem zahraničního kapitálu a dobře nastavená ekonomická politika státu s „mladou, početnou, dobře vzdělanou a levnou pracovní silou“, kterou tvořila poslední polská generace „demografické výše“ z konce sedmdesátých a první půlky osmdesátých let. Právě tento mimoekonomický element posloužil jako nezbytný katalyzátor pro rozjezd polského růstu.

Ovšem tento demografický rozměr úspěchu země se nyní jeví jako dvousečná zbraň. V nedávných celosvětových průzkumech „životních hodnot“ se ukázalo, že polská společnost má v celé Evropě nejsilnější příklon ke „kapitalistickým hodnotám“. Poláci tráví v práci nejvíce času, rovnováhu mezi „prací a životem“ mají výrazně vychýlenou směrem k „práci“. Navíc tyto trendy se týkají stejnou měrou obou pohlaví a třeba oproti Česku má Polsko výrazně vyšší ukazatele ženské emancipace. Tento hodnotový vývoj se do velké míry týkal právě generace poslední „demografické výše“. „Místo rodin budovali kapitalismus,“ uzavírá Kędzierski. A následky jsou stále zřetelnější.

V poslední době se na knižním trhu objevila celá řada publikací o demografické krizi, jejích příčinách a řešeních. Neuplyne skoro den, aby se některý z expertů na tuto problematiku neobjevil v médiích. Důvody, které vypočítávají, se převážně shodují. Od zmíněného příklonu k individualistickému kapitalistickému myšlení přes vysokou nestabilitu pracovního trhu (Polsko stále vede v evropských statistikách práce na dobu určitou a různých formách „sebezaměstnávání“, naopak velmi vzácné jsou zkrácené úvazky). Důležitým faktorem je stále výraznější „rozchod“ životních preferencí mužů a žen: ženy častěji odchází studovat do velkých měst, muži naopak zůstávají a podstatně menší váhu přikládají formálnímu vzdělání.

Nebyli bychom ovšem v Polsku, kdyby se z tématu nestala i součást polsko-polských politicko-ideových sporů. Nelze si totiž nevšimnout, že bezdětnost je tématem, které dennodenně prosazují ve svých „společenských“ rubrikách všechny radikálně-liberální média jako deník Gazeta Wyborcza, týdeník Newsweek nebo portál Onet. „Děti jim vzaly radost se života“, „Nikdo mi neřekl, že mateřství je takové peklo“, „Stydím se za své dítě“, „Nemám děti a kamarádky mi závidí“, „Láska psa je nezištná. Nechtějí lidské děti, mají psí děti“. Toto jsou autentické příklady titulků, kterými jsou neustále bombardováni čtenáři (spíše čtenářky) těchto médií.

Když před deseti lety zaváděla konzervativní vláda přídavky na každé dítě, stejné redakce pranýřovaly „plýtvání našimi penězi“ na podporu „patologií“ a následně publikovaly dopisy čtenářů, kteří vyjadřovali své znechucení nad tím, že kvůli dávkám na děti si „chudina“ mohla dovolit cestu k moři a znepříjemňovala jim tam život.

„Jako společnost jsme začali nenávidět děti a bát se jich. Ohrožují náš těžce vybojovaný blahobyt,“ poznamenává k tomu Kędzierski. A zároveň právě tímto způsobem podkopáváme potenciál udržení onoho blahobytu pro další generaci.

Podle mnohých autorů si polská společnost, podobně jako tímto problémem ještě více postižená jihokorejská, nese následky příliš překotného přechodu od tradiční společnosti založené na pevných rodinných svazcích ke kapitalismu. Následky pro porodnost pak bývají více zničující než v případě společností, které se rozvíjejí pomalejším, kontinuálním způsobem.

To ovšem neřeší otázku, proč v posledních letech polský negativní trend následují praktický všechny země Západu. Nakonec odpovědi je třeba hledat hlouběji než v ekonomice či ideologii. Mateusz Łakomy, autor asi nejintenzivněji diskutované publikace na toto téma s výmluvným názvem Demografie je budoucnost, říká, že je čas skoncovat se shazováním dramaticky klesající dětnosti na ekonomické faktory jako nedostupnost školek či bydlení, ale také zdůrazňovat jen „sobectví“ mladších generací.

Podle demografa je hlavním problémem vznik společnosti, která celkově staví bariéry před vstupem do stabilních svazků mezi muži a ženami. „40 procent žen ve věku do 35 let nežije v Polsku v žádné formě trvalého svazku,“ říká. „A bez jakékoli formy trvalého soužití těžko budeme mít dětí.“ Samozřejmě, na tyto bariéry se nabalují i zmíněné ekonomické a kulturní faktory. Ale – jak poukazuje Łakomy – největšího nepřítele stabilních lidských svazků nosíme možná každý v kapse či kabelce, jde totiž o smartphone…