Vrátíme se ještě k nárazu do zdi, který předevčírem utrpěla v Senátu Istanbulská úmluva (IÚ). Je to zajímavý příběh o ideologické vizi, která vytlačuje smysl pro realitu, takže není divu, že nakonec na realitě sama ztroskotala. Ale vizionáři byli blíž úspěchu, než sami odhadovali.

Signatářské země mají povinnost dotovat neziskové organizace zasvěcené boji proti domácímu násilí – ovšem domácí násilí se v IÚ nově definuje jako újma nejen fyzická a sexuální, ale i ekonomická nebo psychická (!).

Tady je pozoruhodné, že ačkoli nám vládne středopravicová koalice s premiérem konzervativcem, od níž bychom čekali ostražitost před ideologickým zaplevelováním práva, a dvakrát pozoruhodné vzhledem k tomu, že Senát byl konstruován jako ta zdrženlivější část zákonodárného procesu, Istanbulská úmluva málem prošla. Do vlády, a tedy posléze k ratifikaci ji doporučilo ministerstvo spravedlnosti řízené občanským demokratem. Pavel Blažek a stejně tak i Petr Fiala nechali „Istanbul“ plynout v naději, že úmluva ztroskotá na senátorech a oni se nebudou muset exponovat. Ale neprošla o pouhé dva hlasy, a co je ještě zajímavější, během samotného projednávání tábor odpůrců úmluvy pomalu tál. Jeden insider české politiky říká, že protáhnout se ta rozprava ještě o několik hodin, Senát by Istanbulskou úmluvu zřejmě schválil. Nakolik k tomu přispěla demonstrativní účast zástupců asi deseti západních ambasád, těžko říci. Do horní komory zahraniční diplomaty zcela netradičně pozval místopředseda Senátu Jiří Drahoš.

Jaromír Nohavica před čtyřiceti lety zpíval: „A když není co do huby, tak se bije na buben, špejle z jitrnic se předělávaj na mávátka.“ Ideologická tažení, jako byl teď pokus o ratifikaci IÚ, v dobách evropsky rekordní inflace, uměle vyšroubovaných cen energií, ohrožení průmyslu a rýsujícího se úpadku ta 80. léta v něčem připomínají.