„Od privatizace Barrandova jsem nezaměstnaný, takže se téměř 35 let živím příležitostnou prací pro film, divadlo a televizi,“ říká s oblibou režisér a scenárista Zdeněk Zelenka. Ten má za sebou desítky televizních inscenací, filmových komedií, detektivek, psychologických dramat, dokumentů, ale především pohádek. Mezi nimi je kultovní Nesmrtelná teta, oblíbené jsou i pohádkové komedie Kouzla králů, Čarovné dědictví nebo Freonový duch. Kromě toho je podepsán pod scénáři k filmům Requiem pro panenku, Rebelové či Hlídač č 47. Jak prožívá Vánoce autor řady štědrovečerních pohádek?

Vy jste začínal jako asistent režie například u slavné režisérky Věry Plívové-Šimkové. Proč už se netočí filmy jako Páni kluci nebo Krakonoš a lyžníci?

To je otázka na diplomku (smích). Ale dobře: když jsem v sedmdesátých letech dělal asistenta režie, ročně se v Československu natočilo kolem padesáti dvou filmů. A všechno se točilo podle výrobního plánu státní kinematografie: tolik a tolik komedií, tolik dětských filmů, tolik filmů k nějakému politickému výročí a tolik detektivek. Barrandov točil přes třicet filmů ročně, slovenské studio Koliba asi patnáct, šest až sedm filmů vznikalo ve studiu Gottwaldov, dnešní Zlín.

Dětský film měl tu výhodu, že byl apolitický, a protože se mu věnovali většinou špičkoví autoři, skvěle se prodával do zahraničí. I to byl důvod, proč se vznik těchto filmů velice podporoval – byly to „vývozní artikly“ socialismu. A byť byl Barrandov podnikem, který byl financovaný státem, ve výsledku si na sebe docela slušně vydělával právě prodejem filmů do světa. Kromě toho dětský film byl taky útočištěm pro režiséry, kteří měli politický škraloup. Například Karel Kachyňa nemohl po Uchu dělat „velké“ filmy, ale bylo mu dovoleno věnovat se tvorbě pro děti. A dělal je skvěle. A do toho se sešla generace tvůrců, kteří měli smysl pro dětský svět a uměli s dětmi pracovat. Podařilo se jim zachytit dětskou poetiku tak, že byla srozumitelná i v zahraničí. Proto se z českého dětského filmu stal světový fenomén. Ten po roce 1989 vyšuměl.

Takže současným problémem je přemíra svobody, nebo prostě chybí tvůrci?

Žijeme v době, kdy vznikají filmy, u nichž se hledí hlavně na ekonomickou návratnost. Ale i tak platí, že každé dílo, tedy i film, je hlavně obrazem stavu duše a morálních kvalit autora. Bez ohledu na dobu. Takže jaký autor, takový film. Vezměte si například zmiňované Pány kluky od Věry Plívové-Šimkové. Kdo ji znal, tak ví, že měla celou škálu veskrze pozitivních emocí. A takové byly i její filmy. Jak říkají Francouzi – styl je člověk sám! Nejvíce si vážím právě těch autorů, kteří přes všechny ekonomické nároky dokážou přenést pozitivní emoce na diváka. A to už je dnes skoro přežitek, být jako autor duševně zdráv je dnes málem avantgarda. Dneska všechno řídí čistě trh a sledovanost. A dětský film je ekonomické riziko. Každý chce „jistotu v podobě kriminálky“. A tak stále dokola vznikají nejrůznější varianty vražd a jejich podivných vyšetřovatelů, protože „to je sázka na jistotu“. Dnešní dítě vidí na televizních obrazovkách více brutálních vražd, než kolik se jich ve skutečnosti mohlo odehrát. A to vše v hlavním vysílacím čase. Ovšem nahé ňadro je možné vysílat až po 22. hodině večer. To je ale pěkné farizejství, co?

Mluvili jsem o dnes již klasickém filmu Páni kluci. Tam tedy začala vaše dráha režiséra, a to nejen dětských filmů a komedií…

Svým způsobem ano. Po absolvování FAMU jsem nastoupil jako normální zaměstnanec do Filmového studia Barrandov, a to ve funkci asistenta režie 3. kategorie s nástupním platem 850 korun. Nasazovali mě na filmy, jak studio potřebovalo. A tak jsem se ocitl i na filmu Páni kluci, což byla výborná škola! Dostal jsem úkol, který mi tehdy připadal jako velice absurdní: obcházet všechny pražské základní školy a hledat děti na hlavní role. Tehdy žádné castingové agentury neexistovaly a castingu se říkalo vcelku lidsky „konkurz“. V jedné telefonní budce jsem vytrhl z telefonního seznamu všechny pražské základky. Tímto se za ten dobrými úmysly vedený vandalismus dodatečně omlouvám (smích). Každý den jsem tedy podle seznamu oběhl čtyři školy. Vždycky jsem vešel se zástupkyní ředitele do páté, šesté, sedmé třídy a hledal jsem typy, které mi paní režisérka předem velice přesně popsala. Dělal jsem to tři měsíce, a pořád jsme neměli hlavní dva představitele. Uf. Až jednou – sportovní škola na Strossmayerově náměstí. Jedna třída: „Tenhle kluk, to by mohl být Tom Sawyer!“ A ve vedlejší třídě: „A tahle holka, to by mohla být Becky!“ Michal Dymek a Magda Reifová. Oba v jedné škole. Od té doby si mě na Barrandově zařadili jako někoho, kdo má „oko na dětské herce“. Všechny děti z Pánů kluků pak hrály v mnoha dalších filmech.

Ve vedení Barrandova si asi řekli, že mám zkušenosti s dětskými herci, tak mi bez problémů dali do výroby pohádkovou komedii Čarovné dědictví. No a pak už to jelo samo. Napsal a natočil jsem duchařskou dětskou komedii Freonový duch s Vlastimilem Brodským a gradovalo to Nesmrtelnou tetou s Jiřinou Bohdalovou. Nemluvě o řadě pohádek pro Českou televizi (Duch nad zlato, RumplCimprCampr, Kouzla králů, Boháč a chudák, O Šípkové Růžence – pozn. red.).

Tvůrce takových filmů často pracuje s dětskými herci…

V první řadě je třeba říct, že dětský herec jako „herec“ neexistuje. Vždycky se usmívám, když čtu, že cenu za dětský herecký výkon dostává nějaký Honzík Novák. Je to správné, ale jen proto, že ten kluk z toho má radost. Ovšem to ocenění vlastně není pro něj, to je ocenění pro režiséra, který z tisíce krátkých záběrů slepil to, co pak vypadá jako „herecký výkon“. Děti se třeba samozřejmě sháněly po scénáři, chtěly si ho přečíst, tak jsem jim ty tlusté bichle půjčil. Zavřely se někde v šatně, chvíli to luštily a pak přišly zpátky, že tomu vůbec nerozumí. Aby tomu rozuměly! Scénář je něco jako technická literatura, které mnohdy nerozumí ani dospělí. Děti tedy při natáčení učíte drobné etudy, ale vývoj postavy, logiku jednání, to má v hlavě jedině režisér. Na divadle musí dospělý herec tři hodiny udržet vývoj postavy, tam je to kontinuální herectví. Jednou se mě jedna novinářka ptala, jaký je rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím. Odpověděl jsem něco ve smyslu, že ve filmu může hrát hlavní roli pes. Na jevišti ne.

Sám jste řekl, že kromě režie „jste schopen i pera“. Máte nějaké tvůrčí rituály?

Rituály ne, systém ano. Musím mít takzvaný boďák (bodový scénář – pozn. red.), podrobnou kostru příběhu. Šedesát stránek struktury. Obraz po obrazu. Bez dialogů. Teprve když kostra drží, když si ji sám schválím, dopřeju si radost psát dialogy. To je odměna. Ale psát dialogy můžu až tehdy, když mám jasné veškeré situace, motivy, vývoj postav. Nejhorší je sednout k prázdnému papíru a rovnou začít psát scénář. Takhle se možná dá psát román, ale ne scénář. Próza je určená ke čtení, scénář je určen k hraní. Filmový scénář, jako každá hra, je především dějová struktura a bez znalosti technologie psaní by to bylo pro autora úmorné bludiště.

Jak dlouho jste tento „systém“ hledal?

Na FAMU jsem psal všechny práce v noci – od dvou ráno do půl sedmé. Pak jsem se osprchoval a v osm hurá do školy. Odpoledne nějaké veselosti s děvčaty a vínem, v noci zase psaní (smích). Jak šly roky, posouvaly se i hodiny mého tvůrčího psaní – místo od dvou do půl sedmé to bylo od tří do osmi. Dneska už vstávám jako slušný senior v osm, v devět sedím u stolu. Píšu téměř každý den, kolem jedné končím a řeknu si: „Už se ti zavřel mozek, nepiš!“ Druhý den zrána to přepíšu do druhé verze. A tak pořád dokola. Už téměř 50 let. Nutno ale říct, že při psaní musím mít absolutní ticho, vypnutý mobil, žádné koukání na facebook. Nezávidím dnešní mladé generaci, která nedá mobil z ruky. To neustálé kamsi telefonování, sledování sociálních sítí a nepřetržité psaní SMS vidím jako velký problém, a to nejen u mladých tvůrců. Mizí schopnost koncentrace na výkon. Těžko bych napsal ty desítky scénářů a knih, kdybych pořád zíral do mobilu. Ale ona je dneska i roztříštěná pozornost diváků, ti na něco koukají a mobil mají v ruce taky. Aby se udržela divácká pozornost, tak tvůrci na popud producentů zběsile své filmy stříhají, takže se střihá, aniž by k tomu byl důvod. Desítky střihů za minutu. Tak jsme dělali reklamy, dneska se ale takhle zběsile vyprávějí i příběhy.

Může s tím nastupující generace nějak bojovat?

Pokud se divák chce koncentrovat na děj a vidět ho bez reklam a dalších rušivých vlivů, musí do divadla. Řekl bych, že nastává jakási divadelní renesance. Čím horší programy v televizi, tím více diváků v divadlech. Většina divadel má stále vyprodáno, myslím, že sílí touha lidí po kolektivní podívané, po živém herci. Divadlo podle mě přežije všechno. Jedině tam má autor naději, že divák bude souvisle vnímat jeho dílo od začátku do konce. Pokud tedy neodejde.

Tím se dostáváme i k vaší divadelní a muzikálové práci. Do tohoto prostředí vás přivedl váš kamarád a kolega, režisér Filip Renč.

Ano, Filip mě přivedl do světa muzikálů. Nejprve jsme spolu napsali filmový muzikál Rebelové, pak vznikla jeho divadelní verze, kterou jsme hráli v Divadle Broadway. V roce 2006 jsme naším muzikálem Golem otevírali Divadlo Hybernia, mě si pak vytipoval vážený pan Jiří Suchý a pozval mě do Semaforu k režii jeho hudební komedie Jako když tiskne. A já pak ještě napsal muzikály třeba Láska nebeská či Mefisto, celkem je to sedm velkých muzikálů. To byla moje radost, muzikál Mefisto si třeba od nás koupili k uvádění v Jižní Koreji a příští rok zřejmě bude obnovená premiéra v Divadle Hybernia. Mefisto měl 8 let všechna představení zcela vyprodaná.

S Renčem jste napsal i několik úspěšných filmů (Requiem pro panenku, Rebelové, Hlídač č. 47, Válka barev). Jak vznikla vaše spolupráce?

Všechno jsou to velké náhody. V roce 1975 jsem byl na Barrandov přijat díky přímluvě známého scenáristy Oty Hofmana (Pan Tau, Návštěvníci, Lucie, postrach ulice, Chobotnice z II. patra – pozn. red.), který mě znal od 14 let. A já byl nasazen na film Jakub, do kterého byl obsazen jeden jedenáctiletý „hajzlík“ jménem Filip Renč. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že s tímhle klučinou jednou natočíme několik filmů a přivedeme na svět divadelní muzikály. Poté, co Filip absolvoval FAMU a hledal látku na svůj první film, se nám stala taková až mystická věc. Při jedné schůzce jsme oba vytáhli stejnou reportáž Josefa Klímy Šestadvacet mrtvých a řekli jsme si, že by z toho mohl být skvělý film. A tak vzniklo slavné Requiem pro panenku. Osud prostě chtěl, abychom tu látku společně napsali. I když mě v rámci porevolučního chaosu zapomněli napsat do titulků…

Requiem mělo premiéru rok po vaší komedii Freonový duch. To byl vlastně snímek, který začal vznikat ještě před Listopadem…

Scénář jsem napsal v roce 1988, natáčeli jsme v roce 1990. Freonový duch tak stojí na přelomu dvou světů – socialistického a kapitalistického. Po tomhle filmu zbyly ve studiu nějaké poslední peníze a to umožnilo vznik filmu Requiem pro panenku. Dva odvážní chlapi, tehdejší ředitelé zlínského studia Miloň Terč a Zdeněk Skaunic, si půjčili v bance peníze a Requiem dofinancovali na vlastní triko. V tom roce tedy skončila éra celkem bezstarostného natáčení, do té doby nikoho moc nezajímalo, „kdo to platí“. Stát přestal film financovat, pánové z nejvyšších míst řekli, že film je podnikání jako každé jiné, 2,5 tisíce lidí dostalo z Barrandova výpověď a spousta talentovaných odborníků, umělců i řemeslníků se ocitlo na dlažbě. Živ se, jak můžeš! A v tvrdém kapitalismu náhle třeba pro dětský film nebylo místo. V nových podmínkách na sebe nemohl vydělat…

Ještě bych se vrátil k vaší práci na vánočních pohádkách. Jaký je recept na úspěšnou štědrovečerní pohádku?

Měla by mít laskavost, chytrost, srozumitelnost, zábavnost, vítězství nad zlem a hlavně humor. Dobrý humor. Protože pohádka bez humoru je mrtvý kus. Nejvíce jsem se naučil od Václava Vorlíčka a Bořivoje Zemana (režisér Šíleně smutné princezny či Pyšné princezny – pozn. red.). Bořivoj, který mě pět let učil na FAMU, mně kdysi řekl geniální věc, které jsem se ve svých pohádkách snažil držet: „Pohádka musí obsahovat tři věci – babičku, kytičku a písničku.“ A já k tomu ještě přidávám, že pohádka by měla být vyprávěna s autorským vkusem. Žádné šišlání, žádné podbízení se dětskému divákovi. A ještě bych dodal, že pohádka by neměla být Shakespearem pro děti.

V poslední době se ale pohádkám moc nedaří…

Daří. Vždycky je několik, které se povedou, a několik, které se s publikem minou. Co diváky absolutně míjí, jsou pokusy pohádky nějak modernizovat. Princezny jsou schválně ošklivé, princ přijede na motorce, král a královna mluví příšernou pražštinou, a to se zdůvodněním, že to tak bude bližší dnešní mládeži. Nemůže být většího omylu. Prostě ten žánr vyžaduje jistou zdrženlivost. Nejvíce u diváků bodují klasicky stavěné příběhy typu Tří oříšků pro Popelku, S čerty nejsou žerty a doufám, že k nim patří i má Nesmrtelná teta. A z těch novějších je to samozřejmě Anděl Páně či Krakonošovo tajemství. Vánoční pohádka je takový český podžánr, který se začal úspěšně rozvíjet mimo jiné od roku 1994, kdy měla v televizi na Štědrý večer premiéru právě Nesmrtelná teta. Ta tehdy trhala rekordy nejen v návštěvnosti v kinech, ale i v televizní sledovanosti. Nikde ve světě neexistuje, že by veřejnoprávní televize každý rok chystala novou štědrovečerní pohádku, je to totiž příliš drahý luxus. Mějme ale na paměti, že je to luxus, který se i z ekonomického hlediska velice vyplatí. Jednak se ty naše pohádky dobře prodávají do jiných televizí, ale hlavně některé z nich mají velký reprízový potenciál. Moji pohádkovou komedii Kouzla králů třeba od premiéry v roce 2012 vysílala Česká televize 29x, jednou byla i na Nově.

Jedna z vašich posledních vánočních pohádek byla hojně kritizována…

Ano, to byl Kouzelník Žito. Tahle z mých 13 pohádkových komedií sklidila nejvíce záporných ohlasů, a to hlavně v internetových diskusích. Já mám takový zvyk, že cokoli natočím, dělám si tři testovací projekce, abych zjistil, jak na příběh diváci reagují. U Žita jsem měl jako vždy tři projekce v kině MAT, na první byly jen děti, na druhé novináři, na třetí běžní diváci. Film skončil a všichni se rozplývali spokojeností, pravili: „No, pohádky ještě točit umíme!“ Panovala spokojenost a bylo veselo a pak jsem se dozvěděl, že někteří z těch, co to chválili, někde říkali, jak to bylo příšerné. S negativními reakcemi musí každý tvůrce počítat, to už je takový úděl naší profese. Někdy se do vkusu publika trefíte, někdy ne. Žita jsme dělali s plným nasazením, poctivě, byla to dřina, jen těch triků! Výsledkem bylo, že pohádka patřila k nejsledovanějším ze všech štědrovečerních pohádek, v televizi ji ten večer viděly téměř 3 miliony diváků. A pak jsme film promítali na festivalu dětských filmů, v sále bylo asi 500 dětí, já si sedl do poslední řady a sledoval, jak děti reagují. Stoprocentní soustředěnost, smály se, na konci tleskaly jak divé. Pro mě je zkrátka jediným kritériem úspěšnosti, jak reagují diváci v sále. Tam nejvíce poznám, jestli fungují gagy, jestli jsou diváci napjati, dojati. Jinak si dovolím jednu historku – když jsem poprvé pracoval s Milošem Kopeckým, přišel na postsynchrony mého filmu Čarovné dědictví a zvědavě se tázal: „Tak co, mladej, jak to dopadlo?“ „Dobře,“ pravil jsem pyšně. „Lidi to chválí!“ A na to pan Kopecký pozdvihl obočí a optal se celkem logicky: „Kteří lidi to chválí? Vždyť to taky můžou chválit úplní blbci!“ Tam jsem pochopil, že mám-li brát nějaký názor vážně, musím vědět, kdo ho říká.

Když jsme u té kritiky a chválení. Jaký vánoční film byste ocenil?

Přiznám se bez mučení, že na Vánoce televizi moc nesleduju. Ale přikláním se k všeobecně chválenému filmu Anděl Páně, jednička i dvojka podle mě splňují všechno, co od vánoční pohádky čekáme. Já osobně se ale o Vánocích téměř vždy podívám na komedie Nebožtíci přejí lásce a Někdo to rád horké. Tyhle dva filmy jsou pro mě učebnicovým příkladem skvělého řemesla, skvělých komedií.

Když už se blíží ty Vánoce. Máte nějaké vánoční rituály?

Ano. Prchnout! (smích) Vánoce jsou pro mě svátkem dětí, takže to už tolik neprožívám. Přijde mi trochu úchylné, když si dospělí k Vánocům dávají ledničky a televize a tváří se nad těmi krámy, jak jsou dojatí. Pro mě jsou Vánoce spojené s dětstvím. V pokročilém věku se vám začnou vracet takové drobné vzpomínky – jak rodiče schovávali dárky, jak pečlivě připravovali štědrovečerní večeři, jak jsme s bratry čekali na Ježíška. Když si na to vzpomenu, začínám se dojímat. Asi fakt stárnu…