Život občas nabere nečekaný směr. Ví to kdekdo, například i Jiří Ovčáček. Postava, již část české veřejnosti po několik let sledovala s jakousi často naštvanou a někdy pobavenou fascinací. Začínal jako pilný redaktor komunistických Haló novin, později pracoval pro někdejšího předsedu ČSSD Jiřího Paroubka, s nímž se ale rozešel ve zlém, pak psal do Práva. Jeho „hvězdná hodina“ ale nastala, když se stal mluvčím prezidenta Miloše Zemana.

Prostředí, do nějž Ovčáček v době své největší „slávy“ patřil, je spíš proruské. Lidé, kteří někdejšího mluvčího v jeho roli vnímali pozitivně, dnes budou volit spíš strany, které se proti podpoře Ukrajiny vymezují. Část těch, komu záleží na tom, aby se Ukrajina navzdory ruské agresi udržela, ale ten Ovčáčkův údajně i osobními důvody motivovaný obrat vnímá se značnou nedůvěrou. Bývalý mluvčí by se podle některých měl omluvit za svoje působení v úřadě, teprve pak ho bude možné brát vážně, jenom se na sebe snaží upoutat pozornost, kdo ví, co tím vším sleduje... A podobně.

Do hlavy Jiřího Ovčáčka samozřejmě nevidím. Nedomnívám se ale, že by ten jeho proukrajinský zápal byl předstíraný. Co by tím získal? Za pár měsíců budou volby, zatím to vypadá, že vyhrají strany, pro něž je podpora Ukrajiny spíš diskvalifikující. Jestli někdejší mluvčí tímhle něčeho dosáhl, tak to bylo spálení pár mostů, které nenahradily žádné nově zbudované. Možná jsem naivní, ale zrovna tohle bych Jiřímu Ovčáčkovi věřil. A lidi, kterým na české podpoře Ukrajiny záleží, by měli být spíš rádi, že mají nového a nečekaného spojence. V současném stavu těžko překonatelného rozdělení není moc lidí, kteří jsou ochotni někoho z druhé strany alespoň vyslechnout. V případě Jiřího Ovčáčka existuje jistá – jistě chabá, ale aspoň nějaká – naděje, že by ho ti různí proruští hejslované a další podobní třeba nechali domluvit. Takových lidí tu momentálně moc není.

Jedním z rysů současné veřejné debaty a vůbec veřejného života je vytrácení se schopnosti uzavírat koalice a spojenectví zaměřená k jednomu účelu. Narcistní a sudičský duch sociálních sítí jako kdyby spoustu lidí tlačil do „spirály čistoty“, kontrolování potenciálních spojenců, zda vyhovují ve skutečně všech ohledech, abychom se kontaktem s nimi náhodou nějak neušpinili. Protože čistota je přece to nejdůležitější. Jistě se tímhle způsobem dá dosáhnout mnoha libých pocitů. S konkrétními cíli to ale v tom ohledu může být těžší.