Docela obyčejná pěšina nám někdy může zkrátit náhle a vítaně trasu, jindy může být součástí naší každodenní cesty kamkoli. Anebo je vzpomínkou, kterou rádi po letech najdeme vyšlapanou přesně tam, kde ji čekáme. Inu, pěšina není jen tak, tu musí lidi soustavně vyšlapávat, jinak se zapomene, zaroste a zmizí. Bez lidí není pěšin. To je jejich zajímavým vzestupem a pádem.

Na adresu tuzemských turistických značek bylo napsáno mnoho dobrého, a jak je naším dobrým zvykem, vychvalujeme je pokud možno jako světový unikát. Samozřejmě, svět kolem nás je plný břídilů, kteří naši genialitu nepochopili a jejich stezky tonou ve své bezvýznamnosti. Ano, mnohé pěšiny slouží prostě pouze těm, kteří je znají, a ti nemají potřebu žádné jiné krajánky si na ně tahat. Jsou samozřejmě stezky mezinárodní, daleké či dálkové, na kterých lze trhat rekordy denních cílů. Podobně najdeme stezky ledabyle značené řáchnutím barvy na strom či zásekem mačety sotva po míli, někdy ani to ne.

Naše barevné značky s důstojným bílým lemem jsou nám leckdy skutečně kouzelným vodítkem za světla i za tmy a jsou takovou věcí veřejnou. Patří mezi ty drobnosti našeho života, které se těší všeobecné podpoře, a pokud někdo brojí proti stezce, je obvykle za kazisvěta a brundibára. Mnohé z nich vedou svými trasami léta a změny jejich vedení způsobuje spíše pokročilé zanedbání krajiny než bouře lidu. Ostatně náš pocit práva volného pohybu v krajině dostává v posledních dekádách drobné trhliny, jak neustále naráží na majetkovou držbu.

Britové si tohle vyřešili už dávno a jejich krajinu protkávají drobné „public footpath“, po kterých máte právo se pohybovat pěšky. Pokud na ně vjedete koněm nebo kolem, aniž by to bylo nějak místně upraveno, nejedná se o trestný čin, ale občanský přestupek. Což je samo o sobě zajímavé pojetí. Mnohé stezky jsou stovky let staré a vydržené právo chůze je zde využíváno zejména pejskaři, občas běžci a více či méně náhodnými chodci. Británie je jak známo hrubě zautomobilizována, mezi živými ploty a zídkami se v cestách s chodci jaksi nepočítalo a každý, kdo to někdy zkusil, to pocítil. Naproti tomu veřejné pěšiny silnice obvykle křižují, občas jsou chvilku souběžné, ale s automobilismem se snaží míjet, co to jde.

Věc se má totiž tak, že – stejně jako leckde jinde – krajina se zde postavila k autům tak nějak zády a z jejich okýnek vidíte stále méně. Mnozí návštěvníci britských ostrovů tráví svou návštěvu tak, že jezdí od nějakého toho cíle k jinému cíli, tam zaparkují a jdou se podívat do krajiny vůkol nějakého toho hradu, vyhlídky či jiného místa k tomu určeného. Prakticky všude v těchto místech najdete ale drobné branky s oním nápisem public footpath, které vás táhnou přes ovčí karusely do pastvin. Dokonce i velmi profláknuté cíle slavné pro filmy nebo turismus vůbec mají alespoň k místní kapli přitaženou veřejnou pěšinu. Jsou to holt dva světy.

Jakmile totiž nazujete „wellies“, natáhnete voskovaný pršiplášť a vyrazíte přes první branku, otevře se vám krajina celá ve své kráse. Viktoriánské lávky přes řeky, rybáři na březích, humna obcí, jabloňové sady, hřbitovy s tisíciletými tisy, větší i menší panské domy, kanály s vodními díly, bývalé mlýny, pily, hájenky, vechtráčky panství, pešunky někdejších železnic, prodeje ze dvora na farmách a samozřejmě hospody. Jakkoli jste nebo nejste na ně vysazeni, věřte, že vám přijde vhod už jen jako útulna a místo spočinutí. Pro každé hrabství existují samozřejmě průvodce těmito stezkami a velké popularitě se těší právě „pub walk“. Věřte, že na těchto stezkách vás davy nečekají.