Samozřejmě že národní stereotypy můžou být urážlivé či nepřesné. Ale každé dva roky nám olympijská zahajovací ceremonie připomene, že na nich něco je. Je to příležitost pro pořádající zemi ukázat své kulturní dědictví před celým světem, jedná se o jednu z nejsledovanějších událostí na planetě. A při takovéto akci se téměř vždy nějak projeví národní charakter.

O čtyři roky později, v Londýně, byla situace úplně jiná. Byla to oslava britskosti, provázená anglickým humorem. Jednalo se o naprostý triumf, kdy Britové stavěli na odiv své kulturní, průmyslové a historické velikány. Vrcholem zřejmě byl příchod královny, která, doprovázena Jamesem Bondem, „seskočila“ z vrtulníku. Samozřejmě se tam vloudily britské zvláštnosti jako sekce věnovaná oslavě zdravotního systému NHS. Byl to ale vrchol britského sebevědomí. Šlo o oslavu „Cool Britannia“, jak se říkalo období od devadesátých let někdy do začátku let desátých. Byla to éra britské kulturní dominance, kdy Pierce Brosnan vlil agentovi 007 nový život do žil, kdy hitparádám dominovali britští interpreti od Spice Girls po Blur a Oasis a pulty světových knihkupectví okupoval Harry Potter.

Ceremoniál ale zároveň byl iluzí, posledním hurá britského sebevědomí. Cool Britannia dostala tvrdou ránu finanční krizí v roce 2008, kdy celé Spojené království upadlo do deprese, a to nejen hospodářské. V roce 2012 se mohlo zdát, že má nejhorší za sebou, ale za rohem číhalo referendum o skotské nezávislosti, zpochybňující samotnou existenci Británie, studená občanská válka o brexit a na to navazující covidová pandemie. Přidejme k tomu zuřivé kulturní války, spor o migraci a skandál se znásilňovacími gangy a londýnský ceremoniál působí jako z úplně jiné éry. Některé segmenty by dnes snad vůbec nemohly vzniknout. Například si těžko představit, že by J. K. Rowlingová četla pasáž z Petra Pana, když dnes je považována za jednu z nejkontroverznějších žen v Británii vzhledem ke svému postoji k problematice trans lidí.

Zahajovací ceremoniál v Paříži před dvěma lety patřil k těm rozporuplnějším. Mnoho konzervativců se nad ním pohoršovalo kvůli nejrůznějším podivným bytostem neurčitého pohlaví a segmentu, který podle některých zesměšňoval Poslední večeři Páně. Podle pravičáků se jednalo o vrchol progresivismu a wokismu, který málem zkazil celé olympijské hry. Pokud je tento výklad pravdivý, pařížský ceremoniál může sehrát podobnou roli jako ten v Londýně. Jako dokument doby minulé, poslední oslava odcházející éry, v tomto případě wokismu, který ale již v té době byl na ústupu.

Nabízí se ale i jiný výklad. Nešlo o žádný progresivismus, ale prostě francouzskou avantgardu. Zatímco svět kroutil hlavou nad pařížskými výjevy, Francouzi si ceremonii pochvalovali jako úspěšnou. Prostě předvedli olympijský ekvivalent těch nesrozumitelných filozofických filmů, kde mladí Francouzi debatují o smyslu života a pak se spolu vyspí. Pařížské zahajovací ceremonii ale rozhodně nelze upřít, že byla zapamatovatelná.

Zvláště pravičáci pochvalně hodnotili zahajovací ceremoniál v Miláně. Dávali plusové body nezakryté oslavě Itálie a stavěli ji do kontrastu s podivnými výjevy v Paříži. A milánská ceremonie byla rozhodně velmi italská. Dočkali jsme se oslavy italských klasických skladatelů i italského popu. Připomenuta byla italská káva i móda. Vrcholem bylo vystoupení Andrey Bocelliho. Pořadatelé si dokázali udělat legraci i z italské tendence silně gestikulovat. Rozhodně se nemají za co stydět.

Ale chyběl tomu onen „wow faktor“, který měl třeba Peking 2008, Londýn 2012 nebo Paříž 2024. Zvláště na Londýn i Peking se vzpomíná jako na vrchol zahajovacích ceremonií ještě nyní. A debata o kontroverznosti Paříže se povede ještě dlouho. Autor se bojí, že ceremoniál v Miláně dopadne podobně jako ten v Riu v roce 2016. Ten sice viděl, ale s odstupem let si z něj nepamatuje vůbec nic.

Zároveň ale olympijské hry nejsou pouze o zahajovacím ceremoniálu, ale hlavně o sportu a celkové atmosféře. Třeba hrám v Paříži nelze upřít, že přes rozpačité zahájení závodiště rozmístěná doprostřed města z nich učinila jednu z nejhezčích olympiád.

V tom mají letošní olympijské hry již navrch před Pekingem 2022. Odehrávají se převážně v italských Alpách, tedy v regionu, se kterým jsou zimní sporty neochvějně spjaty. Což rozhodně nešlo říct o čínských pláních kolem Pekingu. Díky tomu druhá pekingská olympiáda působila divně, bez duše. Jako by dávala za pravdu kritikům, že hlavní roli při výběru nehrály nějaké objektivní ohledy na sport, ale především peníze. A ani tehdejší zahajovací ceremoniál nebyl nijak extra zapamatovatelný.

Za dva roky se můžeme těšit na letní olympiádu v Los Angeles. Snad uvidíme něco pořádně americky bombastického.