Z našeho denního slovníku výraz „škorně“ vymizel již dávno, ale kdysi jsem hrál středověké divadlo a naše botky s ostrou špičkou zanechávaly stopu docela přesně ve tvaru listu jedné hájové květinky. Ta mne ovšem zaujala nejen pro svůj tvar listů, ale pro poměrně všestranné použití a nebývalou odolnost i vytrvalost. V Lednici na Moravě jsme je obdivovali pod vzrostlým habrem v části parku zvané Arizona. Výheň a sucho, které zde zvládaly, byly těžkou zkouškou. Přesto byly schopny vytvářet díky svým výběžkům jakés takés koberce a vytrvávat na stanovišti celé dlouhé roky bez jakékoli péče. Pocházejí z horských lesů Alp a Kavkazu, ba dokonce je najdeme v cedrových lesích Alžíru.

Od poloviny 19. století je zahradníci začali křížit mezi sebou a tím vznikla pěkná řádka druhů, které dnes řadíme mezi klasické zahradní pereny. Velice často se k nim pojí zaklínadlo „suchý stín“, protože tahle alpsko-kavkazská krev cinknutá alžírskou má pro život pod stromy opravdu dobrý základ. Některé zůstávají dokonce stálezelené – anebo na podzim pěkně bronzově zabarvují. Tyto druhy jsou nám blízké a hojně, často až masivně používané, nejsou však jediné.

Z dalekého Japonska byly dovezeny druhy na první pohled velmi blízké těm výše popsaným, leč s docela jiným naturelem. Přizpůsobené vlahým lesům klimatu sopečného ostrova a zamilované do hezky humózních čerstvých půd spíše s kyselou reakcí. Navíc vesměs drobné a stěsnaně trsnaté. Ovšem s parádními květy, a to jak velikostí, tak stavbou. Nekonečná řada zahradníků se je snažila přemluvit, aby spolu rostly, ale jejich nároky jsou skutečně prudce rozdílné. Jakousi cestu pak nabídlo křížení, ovšem jen s dílčími úspěchy a omezeným množstvím kombinací.

Pak se ovšem jako šrapnel objevila docela nová vlna a ta přišla z Číny. Zajímavý je její průběh. Říše středu, jak známo, si botanicky bádá spíše na svém písečku a dostat odtamtud něco ven bylo vždycky dobrodružství. Přesto se ale sběratelskou cestou leccos dostalo do Japonska a následně do USA i do Británie. Pamatuji se, jak jsem s velkým očekáváním pozoroval rašení mé první čínské škornice. Jejich kouzlu ovšem propadlo poměrně málo lidí a prakticky dvě dekády po nich neštěkl pes. Staly se sběratelskou záležitostí a jako takové byly posbírány do botanických zahrad a soukromých kolekcí.

Jenže čínské škornice byly spícím drakem. Některé byly trsnaté, jiné výběžkaté, docela nízké přízemní nebo taky téměř metrové. Nárokově jsou také poněkud rozstřeleny, i když snášejí naše kontinentální klima vesměs docela dobře. Dramaticky se proměnila ovšem nabídka listů po stránce barev a tvarů. Mnohé mají tuhé, ostře laločnaté až pilovité listy jako lecjaká cesmína, obvykle stálezelené. Jiné zase naopak fantasticky raší od stydlivě ruměncové přes vínové a bronzové po skutečně rudé. Nechybí různé mramorování a skvrnitost. Zatímco staré evropské sorty jsou svými petaly spíše „rohaté“ zvonečky, ty asijské jsou regulérní pavoučci či hvězdy, chcete-li. Navíc se umí vznášet i vysoko nad listem, a to nejen v předjaří, ale dlouho do května.

S jejich umíněným vzdorem na stanovišti dost souvisí jejich množitelnost, a tak to chvíli trvalo, než se sběratelské vášně nasytily. Nyní ovšem nastává ta chvíle, kdy se z malého rodu stal velký a nastupují na scénu regulérní šlechtitelé. Škornice totiž září v teplých i studených barvách kromě vyloženě modré. Navíc mají velkou ochotu k pestrým barevným kombinacím, přechodům valérů a spolu s tím vším, co umí listy, se nabízí nepřeberné množství kombinací. Máme se na co těšit.