Právě dnes, 12. října, před devětadevadesáti lety vznikla třetí vláda premiéra Antonína Švehly. Jeho poslední, zároveň ale první československá, v níž kromě českých (potažmo slovenských) stran byly zastoupeny rovněž strany českých Němců: jednak němečtí lidovci, jednak němečtí agrárníci. A stejně jako jiné vlády v této zemi nesla i tato přívlastek – říkalo se jí vláda „panské koalice“, což měl být ironický škleb podtrhující, že jde o vládu bez účasti levice.

Přívlastek panský byl míněn ve smyslu buržoazní, bohatí, privilegovaní, bezohledně vládnoucí chudým.

Upozorňuji na to proto, že v závěru letošní předvolební kampaně a pak i první týden po volbách se rovněž šermovalo přívlastky, jaká vláda nás to nyní vlastně čeká. Jsou to ovšem poetičtější přídomky, než jak tomu bývalo za první republiky. Posuďte sami: dosluhující premiér Petr Fiala označil potenciální spojení ANO, SDP a Motoristů za „vládu národní zrady“. Na to kontroval místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček, že daleko spíše půjde v případě právě takovéhoto stranického spojení o „vládu národní oběti“. Obojí jsou to silné, emocionální obraty. Ale pospolu vlastně představují návrat k porevolučním charakteristikám.

Havlíčkovo spojení totiž není nové. Úplně stejně se přezdívalo druhé vládě Mariána Čalfy, jež zemi vedla od června 1990 do července 1992, tedy od prvních svobodných voleb do posledních federálních voleb. Jenže zatímco Karel Havlíček myslí svůj slogan vážně a seriózně, přídomek Čalfovy vlády byl ve své době míněn ironicky. Jednak bylo vládě vyčítáno, že je mírná a nemá odvahu dělat zásadní reformy země. Ale především mělo vybrané spojení popsat atmosféru v zemi, která už vystřízlivěla z revolučního nadšení a musela se začít vypořádávat s nastalými běžnými problémy, jako byla vzrůstající nezaměstnanost, stále méně skrývané konflikty mezi Čechy a Slováky nebo rozpad Občanského fóra i Verejnosti proti násiliu. Obětí bylo míněno, že národ již půl roku po svém revolučním vzepětí obětoval ideály z přelomu let 1989 a 1990 a cosi ztrácí. Nastala doba zklamání.

Byl to rozdíl oproti první Čalfově vládě, která úřadovala půl roku od prosince 1989 do voleb v červnu 1990. Říkalo se jí „vláda národního porozumění“, což zase mělo charakterizovat složení vlády, v níž bok po boku seděli jak zástupci OF a VPN a nekomunističtí odborníci, tak bývalí komunisté. Mělo jít vlastně o kompromis mezi starým a novým režimem, o pokojný přechod mezi nimi, který by podtrhoval jednotu, dialog a klid (čili pověstný klid na práci). Veřejnost, rozhicovaná revolučním nadšením, s tímto postupem nesouhlasila, žádala si rázné zatočení s komunisty, a tak vládě přezdívala po svém: „vláda národní apatie“ (což mělo znamenat, že euforii fofrem vystřídaly opatrnost, rutina, pragmatičnost) či „vláda národního neporozumění“ (což mělo znamenat, že v ní sedí strany, které si vlastně nemají co říct: bývalí komunisté a disidenti – nebo Češi a Slováci). Bylo to tehdy spojení běžné, objevovalo se i v karikaturách.

Zato dnes jde o dávno zapomenutou historii (možná si někdo vzpomene ještě na to, že Miloš Zeman přezdíval své vládě „vláda sebevrahů“, ale ani na to si nevsadím). Patrně proto není náhoda, že vládní přezdívky suverénně vrátil do hry v předvolebních duelech právě Petr Fiala, tedy profesí politolog, který se v dějinách tuzemské republikánské politiky vyzná.

Uvidíme, jestli se to chytne a půjde o trvalejší návrat k tradici, anebo o pouhou chvilkovou reminiscenci, na niž se brzy zase zapomene. Sázím spíš na to druhé. Třebaže se někteří z představitelů ANO snaží prezentovat svou budoucí vládu spojením „vláda rozpočtové odpovědnosti“.