Web Reduxx, který se specializuje na dobře zdokumentované zprávy o politickém prosazování genderové ideologie a příbuzných perverzí, přinesl článek o osudu brazilské feministky jménem Isabella Cêpa, který je zajímavý hned z několika ohledů.

Cêpa v roce 2020 zesměšňovala trans ženu jménem Erika Hilton, jež si užívala slávy coby žena, jež získala nejvíc hlasů v komunálních volbách v São Paulu a v celé Brazílii. Ta na Cêpu podala trestní oznámení. Policie je vyslechla, dlouho se nic nedělo, až se v červnu Cêpa dozvěděla, že je obviněna a hrozí jí až 25 let vězení.

Zde je první zajímavý bod. V brazilském trestním zákoníku nic o transfobii není. Její obvinění vychází z nálezu brazilského federálního nejvyššího soudu, který v roce 2019 rozvinul teorii, že „diskriminace LGBTQ“ je forma rasismu, který trestný je.

To může ilustrovat, proč Donald Trump v červenci uvalil sankce na soudce brazilského nejvyššího soudu Alexandra de Moraese a napařil Brazílii snad nejvyšší cla na světě. Hlavním důvodem jistě je stíhání exprezidenta Jaira Bolsonara, který má v Trumpově světě dobré kontakty, ale není to jediný případ svědčící o tom, že brazilská justice má divné tendence.

Pak se případ zřejmě vlekl, až v roce 2024 došlo k události, jež je ve zprávě zpravidla precizního Reduxxu nejasná. Cêpa hodlala z brazilského města Salvador odletět na návštěvu Španělska. Na letišti ji zadrželi příslušníci federální policie, kteří „během pohovoru údajně zjistili, že by její situace mohla splňovat kritéria politického pronásledování“. Postarali se, aby nezmeškala svůj let, a „policista Cêpu doprovodil do letadla a doporučil jí, aby se do Brazílie nevracela“. Fungují v brazilském policejním aparátu autonomní složky, které občas pracují proti sobě? Anebo se Brazílie rozhodla Cêpy zbavit podobně, jako když náš komunistický režim za normalizace dotlačil k vycestování bez návratu Jiřího Grušu, Pavla Kohouta a další?

Nejpozoruhodnější moment nastává letos v červnu, kdy Cêpa získala v Evropě status uprchlíka. Reduxx kvůli ochraně soukromí nezveřejnil, v které zemi, ale stalo se to prý ve spolupráci s Agenturou EU pro otázky azylu.

To otevírá zajímavé problémy. Třeba to, že s představou, že Západ jednostranně vnucuje své woke hodnoty celému světu, to bude složitější. Ale hlavně je tu ta pikantní skutečnost, že záměrný „misgendering“ je trestný i v EU, například v Německu. Tam ovšem za něj hrozí jen pokuta, ne 25 let, takže by asi šlo vyargumentovat, že perzekuce je i nepřiměřený trest za skutek, jehož trestnost uznáváme.

I tak je případ bizarní, ale nejen to. Předkládá k zamyšlení či připomenutí, že azylové právo tu stále je, patří k naší tradici a má své oprávnění, přestože z něj migrační vlna milionů lidí, kteří nehledají ani nemají nárok na žádnou ochranu před perzekucí, udělala frašku. A když se dnes Evropa opožděně tu vlnu snaží přibrzdit, může to odnést právě to původní azylové právo. Německo právě odmítlo poskytnout ochranu Rusovi Alexeji Moskalevovi, který si odseděl přes rok za znevažování ruské armády. Nešlo o azyl, ale speciální program pro takové případy, který ale Německo právě zrušilo. Není těžké odhadnout, že vláda, jíž se nedaří deportovat ty, které by deportovat bylo potřeba, se chce vykázat aspoň něčím, a tak zruší takovýto program.

Prezident Trump dohodl mír mezi Ázerbájdžánem a Arménií a evropská reakce byla nápadně mdlá. Ursula von der Leyenová vydala minimalistické prohlášení, jiní politici ani mediální analytici nebyli o moc výmluvnější. Je docela dobře, že se podařilo urovnat konflikt v evropském sousedství vlekoucí se desítky let, ne? A že Arménie, o níž se soudilo, že je vzhledem ke své zeměpisné poloze odsouzena k závislosti na Rusku, prokázala schopnost nezávisle jednat. A přitom člověk na uštěpačné poznámky o tom, jak moc Trump touží po Nobelově ceně míru, mohl narazit častěji než na zhodnocení, jaké by si ten mír zasloužil.

Tady nejspíš pro evropský establishment nebyl tím nejtrpčím soustem pohled na naparujícího se Trumpa. Tím bylo předvedení toho, jak je Evropa naprosto irelevantní.