Nastal čas vrátit se do Evropy. Vznik Státu Izrael byla tragická chyba. Očekávat, že cosi jako židovský stát může existovat v samém srdci islámu, byla od začátku nesmyslná iluze, ba ještě něco horšího – byla to sebevražda. Jakkoli byl Hitler pro Židy úděsný, vydržel pouhých dvanáct let, a co je pro Židy dvanáct let? Tady hrozí ještě něco horšího, druhý holocaust Židů, tentokrát na Blízkém východě, kam Židé z Evropy přišli, aniž je někdo zval. Nastal čas vrátit se do Evropy. Tam patříme. Proti sionismu je třeba prosazovat diasporismus. Návrat do diaspory, to je program záchrany Židů jako lidí, který má přežít. Už v roce 1988 je pomalu pozdě.

V tom roce 1988, přesněji v lednu, přijíždí do Izraele americký spisovatel Philip Roth (1933–2018), aby se jako divák zúčastnil soudního procesu s Ivanem Demjanjukem, Ukrajincem žijícím od konce války v Americe, kde byl odhalen jako „Ivan Hrozný“, bestiální vrah z vyhlazovacího tábora Treblinka. Byl to složitý proces, ve kterém se tehdy nepodařilo starého polodementního muže usvědčit a ztotožnit, takže byl propuštěn, pak byl po několika letech znovu zatčen a souzen v Německu. Byla to doba pořád ještě vynořujících se zločinců, které hledal a odhaloval legendární Simon Wiesenthal. Lidé s vytetovaným číslem na paži byli ve středním věku, takže holocaust byl vlastně pořád ještě blízko a Izrael stále ještě jaksi mladý stát. V několika obranných válkách osvědčil svou životaschopnost, ale každá vítězná válka mu zároveň ubírala na nevinnosti a přidávala nepřátele – a těch přibývalo právě i mezi těmi z tzv. vlastních řad. Už tehdy patřilo k dobrému pokrokovému tónu se o Izrael otírat a plakat nad krutým osudem utlačovaných Palestinců, kteří právě tehdy začínali svou první intifádu. Západním světem už tehdy projela vlna sympatií s rebely v kefíjích, Jásir Arafat se stal novým Che Guevarou, Noam Chomsky a jeho klika zakládali protiizraelské výbory a organizovali bojkoty.

Philip Roth mezi ně nepatřil. Byl to americký Žid, kterému, jak se jednou vyjádřil, Amerika místo zplynování poskytla docela příjemné dětství. Na něm byla nejhorší pruderní výchova, se kterou se pak slavně a skandálně vyrovnal v Portnoyově komplexu, románu z roku 1969. Holocaust se ho týkal jako katastrofa těch druhých Židů, z nichž mnozí, kdo přežili, nalezli novou vlast v Izraeli. V tomhle smyslu Roth na Izrael také pohlížel: jako na zemi, která k němu patřila, a zároveň to jeho země nebyla. Mohl k ní být kritický, jako každý liberál, kterému se z principu nelíbí, když se někde používá násilí, aniž přitom on někdy násilí musel čelit, ale byl dalek toho, aby Stát Izrael považoval za zločinný, nespravedlivý, kolonialistický, hodný totální revize. Tak o něm v následujících desetiletích začnou mluvit a psát „revizionisté“, nebo se jim říká také „postsionisté“, akademici a intelektuálové židovského, většinou přímo izraelského původu, lidé jako Avi Šlaim, Ilan Pappé, Uri Ram a další slavná jména současné „antisionistické“ akademické levice. Jejich knihy (některé vyšly i v češtině), ve kterých je zásadně odmítnuta sama idea židovského státu (je to stát založený na prvotním zločinu, tedy od začátku „hříšný projekt“), jsou, dalo by se říci, nejvlivnějšími příspěvky současného protiizraelského „diskurzu“ a svou nesmlouvavou dikcí téměř vytlačují (především v akademickém prostředí) hlasy umírněnější, které by vůbec Izraeli jako státu Židů a pro Židy poskytovaly nějakou šanci. Probíhající izraelská reakce na pogrom 7. října pro ně obraz židovského státu jako zločinecké entity jen potvrzuje. Běžně se už v tomto prostředí o Izraeli mluví jako o státu fašistickém a genocidním, jako o státu, který ztratil právo na existenci: neměl ho přitom od samého začátku, tím spíš ho nemá teď. Není to pochopitelně antisemitismus, jak by mohl být, když ho provádějí sami Židé, ale je to podobné, jako kdyby nějaký černošský autor začal tvrdit, že černoši jsou méněcenní. A rasisté by jako důkaz svého přesvědčení používali jeho černošství jako rozhodující argument.

Ale úvaha, „co s Izraelem“, není úplně zapovězená a v teoretické rovině si ji lze představit. Proto zpět k Philipu Rothovi a jeho tehdejší cestě do Izraele. Vedle soudu s Demjanjukem ho tam přivede totiž ještě něco jiného: Roth zjistí, že se v Izraeli objeví jeho dvojník, tedy muž, který se vydává za amerického spisovatele Philipa Rotha a jeho jménem se snaží veřejné mínění získat pro fantastický plán: pro návrat izraelských Židů do Evropy, pro onen diasporismus.

To se ovšem ocitáme v prostoru literární fikce, na začátku Rothova románu Operace Shylock, který v Americe vyšel v roce 1992 (česky 1999) a který je celý umístěn do Izraele, do něhož postava vstupuje jako do bludiště, ve kterém se ztrácí autor, vypravěč i čtenář. Ale právě ona idea „diasporismu“ (to slovo si Roth vymyslel) mu zůstane v mysli jako součást toho spletitého rébusu, jehož řešení je evidentně nad síly i tak nadaného národa, jako jsou Židé. Byla to opravdu rozumná myšlenka, opustit Evropu a začít na poušti, obklopeni víceméně nepřátelskými a divokými etniky, a budovat vlastní stát, který měl být útočištěm pro všechny Židy?

Nepravý Roth v románu argumentuje, že nikoli, že to byla past. Vždyť většina Židů ani v Izraeli žít nechtěla a nechce, amerických Židů se do Izraele přestěhoval jen zlomek, do třicátých let byla menšina evropských Židů ochotna opustit svou víceméně civilizovanou „vlast“: sionismus byl silný a oprávněný možná u Židů polských nebo ruských, ale co do roku 1933 chybělo německým nebo českým Židům? Až na socialistickou mládež jimi žádná touha po Orientu necloumala. Židé, ať byli jacíkoli, byli až na výjimky vzdáleni romantickým představám o návratu do „vlasti zaslíbené“, čemuž v náboženském smyslu věřila jen menšina sionistů. A mentalitou se tito lidé už vůbec nepodobali nějakým dobyvatelům a kolonizátorům, jak jim nyní levicoví kritici předhazují.

Byla to zkrátka nešťastná, ba tragická shoda okolností, na níž měl hlavní podíl holocaust. Ten přesáhl všechny myslitelné meze, a tudíž také vykloubil všechna příští měřítka. Po holocaustu se opravdu zdálo, že přeživší Židé již nemohou v Evropě žít, a tudíž se jevilo jako správné, že šli hledat vlast jinam. A Židé opravdu potřebovali cosi jako oddech. Izrael jim ho poskytl. Židé se přesvědčili, že jsou schopni fungovat jako jiné národy, to znamená především se bránit, což zvládli dokonce ještě lépe než ostatní národy, protože jejich způsob obrany se ukázal jako mimořádně efektivní. Ale jakmile se někdy, byť právem, brání, nutně začnou ubližovat jiným, nutně se stanou po každé vítězné válce utlačovateli, což nemůže vést k ničemu jinému než k nenávisti a k nové, možná ještě horší podobě antisemitismu.

V obsazených územích se neopakoval model z poraženého Německa nebo Japonska, kde by si poražené obyvatelstvo oddychlo, že se může věnovat rozumnějším věcem. Možná kdyby je všichni pokrokoví lidé nepovzbuzovali k odporu, stalo by se to. Ale Izrael měl jiný osud. Stane se vyvrhelem pro polovinu světa. Jedna rezoluce stíhá druhou. Zastat se Izraele v určitých vzdělaných kruzích na Západě je faux pas, Roth to zažíval v době, kdy žil ve Velké Británii. Ale už to není antisemitismus vůči rozptýlenému lidu, který volí různé strategie přežití, od asimilace po uzavření do ghett, je to antisemitismus vůči státu, který se stává hromosvodem pro utrpení pomalu celého světa, v každém případě cílem nenávisti skoro miliardy muslimů, mezi něž se tento malý úlomek světa drze vklínil.

Diasporismus, jak ho v románu hlásá Rothův dvojník, je ale protiklad antisemitismu a není namířen proti Izraeli. Je motivován strachem a soucitem s Židy. Ti se ocitají ve smrtelném nebezpečí, neboť už v onom roce 1988 nebylo možné vyloučit, že arabské země nebo třeba Írán se jednou dostanou k jaderným zbraním. Také demografie nebude stát na straně z Evropy pocházejících Židů. Ti se dřív nebo později stanou i v zemi, které vtiskli civilizovanou tvář, menšinou, ztratí své postavení a změní se evropský charakter Izraele. Diasporismus, tedy návrat do Evropy, se přitom nemá týkat orientálních Židů, Sefardů a Mizrachi, ti byli do Izraele vtaženi vlastně bezděky, v islámském prostředí existovali v nějakém modu vivendi s muslimy po stovky let, rozprostřeni od severní Afriky po Střední východ, a jen vinou nešťastného zásahu dějin (holocaust a vznik Izraele) přišli o své přirozené domovy. Koexistence s evropskými Židy byla pro ně naopak nepřirozená, vedla k mnoha nedorozuměním a nerovnostem, které deformovaly je i „Evropany“.

Ti, všichni ti talentovaní, vtipní a vysoce inteligentní evropští Židé, především Aškenázové, pak ztratili v Izraeli mnoho ze své originality, kreativity, nápaditosti. Přišli o svého génia. Ten se rozvíjel jen v diaspoře: vše, čím Židé přispěli světu, a bylo toho obrovské množství, vymysleli v ní, mezi většinovými národy, mezi křesťany, v Evropě a pak v Americe. Z národa myslitelů, vynálezců, básníků, humoristů, geniálních neurotiků se stali národem zocelených vojáků: a také zabijáků, kteří jsou sice v právu a zabíjejí z donucení, ale to jim v důsledku přinese jen víc a víc nenávisti. Ne, nebyl to dobrý nápad, strčit všechny Židy sem, na tak mrňavý prostor, kde je ze všech stran obklopuje jen šílená nenávist – jak by tohle mohl někdo morálně přežít? ptá se falešný Roth. Je nejvyšší čas přehodit výhybku. Už žádný příští rok v Jeruzalémě! Příští rok ve Varšavě, v Bukurešti, ve Vilnu, v Krakově… Třeba i v Praze, kterou ovšem Roth v textu vynechal.

Samozřejmě, je to fikce, utopie a nonsens, a když o tom Roth v románu vypráví svému izraelskému příteli, tak ten jen mávne rukou, že je to jen další bláznivý nápad nějakého pošahaného Žida. Izrael má nepochybně právo na existenci a jeho obyvatelé vědí, proč ho bránit. Ale z pohledu Evropana by možná příjezd několika milionů civilizovaných lidí nebyl někdy kolem roku 1990 vůbec špatný. Izrael by možná zanikl nebo se hodně změnil, ale Evropě by to prospělo. Ti lidé by tady byli doma, vrátili by se z výletu. Na rozdíl od těch, kteří pak přicházeli. A s Evropou nic společného nemají a mít nechtějí.