Tajemná obálka, která měla obsahovat poslední slova T. G. Masaryka, nakonec nic tak zásadního neschovávala; TGM měl v okamžiku jejich psaní před sebou ještě tři roky života. Je celkem charakteristické, že osobní úvahy nad blížícím se koncem se v textu střídají s komentáři na adresu domácího politického dění. Masaryk se nikdy nezabýval jen sám sebou.

Největší podráždění ale Masarykova slova vzbudila na Slovensku, a to kvůli tomu, že TGM označil za hlupáka jednu z ikon slovenského nacionalismu, kněze Andreje Hlinku. Jelikož Hlinka stihl umřít včas (v srpnu 1938), nenamočil se příliš do spolupráce s Hitlerem ani se nedopustil zločinů typu vyhlazování Židů – to čekalo až na jeho nástupce, Jozefa Tisa, kterého také po válce za válečné zločiny oběsili. Tím pádem má dnes na Slovensku nějaké ty ulice a pomníky, před přijetím eura dokonce jeho tvář zdobila tisícikorunovou bankovku.

Hlinka podle všeho nebyl žádný velký intelektuál (např. proti Husákovi už vůbec ne), ale konflikty, které s Masarykem měl, nebyly primárně otázkou IQ. Československá republika při svém založení naslibovala Slovákům i Rusínům věci, které nemohla naplnit. Federální samospráva národů, které neměly prakticky žádnou vlastní vzdělanou elitu, byla nereálná – jedním z důvodů, proč pozdější Slovenský štát měl tak klerikální charakter, byla skutečnost, že kněží byli jedněmi z mála Slováků nežidovského původu, kteří disponovali aspoň nějakým vzděláním a rozhledem „za vlastní humna“. K nápravě poměrů by bylo potřeba tak padesáti let budování sekulární školské soustavy a Slovenská socialistická republika se nakonec skutečně dočkala federalizace roku 1968, půl století po vyhlášení první ČSR. Ale lidé chtějí vidět výsledky už za svých životů – a říci jim už v dobách Masaryka a Hlinky, že si musejí ještě desítky let počkat, bylo politicky nereálné. Česká elita tedy vzniklé napětí raději trochu podceňovala a přehlížela, a to až do chvíle, než se našli jiní, kteří dokázali situace využít. Třeba Hitler.

To bylo také svého druhu hlupáctví, ale zpětně se to soudí až moc snadno. Rádi vzpomínáme na Československou republiku jako na sebevědomý, bohatý, rozvinutý stát. Ale jeho základy byly plné hlubokých trhlin, mnohem nebezpečnějších než těch, které musíme překonávat dnes. Hlupáci budou v politice vždycky, ale ČSR nejspíš v dané době a situaci nemohl zachránit ani génius.