Mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou se rozprostírá jen nepatrně se vlnící sedlina zvaná odborně Chlumecká tabule, podmnožina tabule Východolabské. Je to kraj skoro bez lesů, jen sem tam nějaký hájíček nebo obora, pole a nějaké ohrady, vesnice kdysi asi hezké a bohaté, nyní jako všude spíš průjezdy pro auta. Už to ale není sensu stricto Polabí, neboť to teče trochu jižněji, zato spojnicí mezi oběma městy je říčka Cidlina, na níž vybudovali Slavníkovci hradiště Libice, kam je přišli zmasakrovat známého roku 995 Přemyslovci, podle současných vlivných teorií jejich příbuzní.

Ani jedni ovšem nevěděli, že se jmenují Slavníkovci a Přemyslovci, to zavedl až František Palacký, takže tak na sebe ani nemohli pokřikovat, třeba Slavníkovci, bacha, za palisádou jsou Přemyslovci! O Libici jsem už kdysi dávno psal, proto jsem se tam nezdržoval a pokračoval dál směrem na východ, proti toku Cidliny, což mi zní jaksi cudně, panensky, stydlivě, taková říčka nesmělá, stydlina plachá, mydlina nesmělá.

Rovinu poněkud zpestřuje osamělý plochý kopeček, taková nízká holá vyboudlina s podivným názvem, Oškobrh. Je to jméno předslovanské, vykládá se z germánského základu aska, jasan, a berg, hora. Vršek je však oplocený, žijí tam mufloni a možná nějací druidi. Tomu by odpovídalo, že v blízké vsi Dobšice mají na úřadě muzeum Keltů, ale naštěstí nebyly úřední hodiny. V následující vesnici Žehuň, v obci na břehu velkého rybníka, jsem se zastavil na malé pivo, které jsem upíjel a kradmo pozoroval muže, kteří pili sodovku nebo kafe, ovšem poctivého turka s lógrem. Právě začaly žně a oni byli kombajnisté, znalecky bych odhadl, že večer tak zdrženliví nebudou. Občas kolem projel gigantický kombajn, zatroubil, chlapi ho zdravili a já měl pocit, že svět je zde v pořádku. Hospoda byla oprýskaná, stoly vachrlaté, záchody důvěrně páchly, chlapi v nátělníku mluvili jako dlaždiči, pokud byli potetovaní, tak nějakým srdcem s dýkou nebo veselou lebkou.

To mi připomnělo, že v obci zvala cedule na prohlídku barokní kostnice neboli osária u kostela svatého Gotharda. Ten tam založili benediktini z Opatovic už ve dvanáctém století, takže kostí kolem něho se nashromáždilo dostatečné množství. Kostel je ovšem už barokní, taky už, chudák, oprýskaný, ale bylo na něm lešení, což mu dávalo naději. Já taková místa záhrobní rád navštěvuji, ale tady bylo nutné domluvit návštěvu po mailu, což jsem odložil na jinou příležitost. Vznesl jsem aspoň dotaz, zda se v Žehuňském rybníku místní koupají, paní hospodská pravila, že někdo ano, ale ona by tam nevlezla. Ten rybník je velký a obrostlý rákosím, byl cítit rybinou a bahnem až příliš, takže i já jsem potlačil své hydrofilní sklony, navíc nebe bylo zatažené, foukalo a den už pokročil a já chtěl včas přijet do Chlumce, samozřejmě nad Cidlinou, a stihnout prohlídku na zámku Karlova Koruna, kam jsem dorazil na poslední chvíli: byla neděle čtyři hodiny, v pondělí bych měl smůlu.

Ach, Karlova Koruna… Půvabný zámek, možná vůbec nejpůvabnější barokní zámeček v Čechách. Pro chlumeckou větev Kinských jej narýsoval božský geometr Santini: válec uprostřed s vestibulem a hlavním mramorovým sálem v prvním patře, do válce pak vraženy tři kvádry s apartmány, tělesa se zabořují do sebe a tvoří korunu posazenou na návrší, z něhož paprsčitě směřují aleje do různých stran. Tak to bylo míněno, tak to hraběti Kinskému Santini navrhl a tak postavil František Maxmilián Kaňka. A když bylo v roce 1723 hotovo, tak to ocenil sám císař Karel VI., který to léto byl v Čechách, neboť měl v Praze slavnou korunovaci, jíž začíná Jiráskovo Temno, které přijel do Chlumce trochu projasnit. Lze se dočíst, že tady byl dvakrát, jednou v srpnu, pak v říjnu téhož roku, korunovace byla v září. Jel od Poděbrad, jednou, asi spíš v říjnu, ukrutně pršelo a silnice byly v bídném stavu, takže když večer císař přijel, vynadal prý hradeckému hejtmanovi, že ten z toho měl srdeční slabost. Ale jinak se mu tam asi líbilo, panstvo se klanělo, byl u toho i problematický hrabě Špork z Kuksu a na Lysé, ten dodal na hostinu křepelky, čímž si chtěl u císaře šplhnout, také princ Evžen Savojský, vítěz nad Turky, a mladý ženich Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, prostě návštěva na vysoké úrovni, po níž zůstalo zámku to jméno císařovo, Karlova Koruna, Karlskron.

O tři sta let později sem jezdil jiný Karel, malý kníže Schwarzenberg, který tady prožil, jak říkal, nejkrásnější prázdniny svého dětství, to bylo v roce šestačtyřicátém a sedmačtyřicátém, bylo mu osm a devět. Jezdil sem k dědečkovi, tedy nevlastnímu dědečkovi, hraběti Zdenku Radslavovi Kinskému, který si vzal jeho babičku Eleonoru, když pokrevní dědeček Karel umřel na začátku první světové války u Vukovaru. Nevlastní dědeček Kinský, muž velmi úctyhodný, znalec diplomacie a koní, byl tedy mimo jiné nevlastní otec Karla VI. Schwarzenberga a byli to oni dva, kteří přišli na podzim roku 1938 za prezidentem Benešem s deklarací věrnosti české šlechty tomuto státu, tedy České koruně, nad jejíž republikánskou formou sice nejásali, ba museli dost svírat čelisti, když byla republika nastolována, což ale bylo tváří v tvář ohrožení státu druhotné. Zdenko Radslav Kinský byl, spolu se svým příbuzným z Kostelce, hrabětem Františkem Kinským, dalo by se říct, iniciátor prohlášení, jeho nevlastní syn Karel Schwarzenberg dodal vybroušenou formu písemnou: „Věrnost českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit… Vyslovujeme víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.“ Tak to zaznělo na podzim 1938, pak to ještě dvakrát zopakovali.

Nacisté jim to pak jen tak neprominuli, na Chlumec i na Orlík byla za Heydricha uvalena nucená správa, rodiny přežily okupaci ve vnitřním exilu, navíc v listopadu 1943 zámek vyhořel, Kinští přišli o mnohé drahocennosti, bydlet pak museli v přilehlých domech, zámek se zrekonstruoval až dlouho po válce, když už patřil státu. Kinští ještě po válce doufali, že poměry se narovnají, Beneš ostatně hraběti Kinskému doslova řekl, že se na něj může kdykoli obrátit. Za pár let už ani jeden nežil ve své vlasti, Beneš byl po smrti, hrabě Kinský a kníže Schwarzenberg s rodinami v exilu. Roku 1989 se dožil syn Zdenka Radslava, dr. Norbert Kinský, v roce 1992 mu Karlovu Korunu vrátili, po jeho smrti v roce 2008 patří rodině Kinsky dal Borgo. Myslím, že se tam o to docela dobře starají. Lístek na prohlídku stojí sto devadesát korun, což docela jde.

Tam to bylo báječný, říkal mi ještě při našich cestách (viz Výpravy s Karlem…) kníže Schwarzenberg, když na Chlumec vzpomínal. Hlavně proto, říkal, že jsem celé léto mohl jezdit na chlumeckých kobylách, plavácích, to je speciální odrůda od Kinských… On byl dědeček Kinský velký koňák, také jeho dcera Ženilda, ta mi říkala, už mi bylo sedmdesát, chlapečku, ona jezdila i Velkou pardubickou… Pro mě tehdy byli koně vším a v Chlumci se všechno kolem nich točilo. Ona tam je písečná půda, to v Čechách jinde moc není, ale tam je, a ta je pro koně nejlepší. Pro mě to byl ráj na zemi, moc rád na to vzpomínám, pravil kníže.

Měli jsme tehdy, už to jsou víc než dva roky, v plánu do Chlumce zajet, i když to tedy nebylo přísně vzato schwarzenberské místo, ale v české aristokracii je všechno propletené a jedno spojené s druhým. Koneckonců i nositel jména zámku, onen barokní císař Karel VI., zasáhl do historie Schwarzenbergů tím, že jim v červnu 1732 nechtěně zastřelil při lovu barokního prapradědečka Adama Františka Schwarzenberga: když kníže umíral, prosil císaře, ať kvůli tomu nezanevře na Čechy, ale pak dodal, že věděl, že ten slepý velbloud, tedy císař, něco provede. Ale to se Karlovy Koruny vlastně netýká. I když v Čechách se všechno všeho nějak dotýká.