Návštěva některých kostelů se kvůli různým světelným podmínkám během dne vyplatí v konkrétní čas. V případě kostela Nejsvětějšího Vykupitele na okraji města La Laguna na Tenerife je nejlepší ráno. Kdo sem zavítá za rozbřesku, může naplno zakusit prostorovou sílu nevelké stavby právě díky nízkému slunci. To do interiéru proniká úzkými řezy v betonových stěnách a rozlévá se do prostoru za oltářem, kde vytváří obraz kříže. Během dne díky světlíkům zdůrazňuje hlavní liturgická místa, k večeru dopadá na zpovědnici. Interiér kostela se tak postupně proměňuje, aniž v něm dochází k fyzickým úpravám.

Světlo je v sakrální architektuře klíčovým prvkem odjakživa. Díky němu mohli architekti zdůrazňovat impozantní konstrukce svých mistrovských děl a cíleně pracovat s atmosférou a působením na člověka – každý sloh přitom o něco jiným způsobem. Architekt Fernando Menis (nar. 1951) si toho byl vědom a návrh kostela rovněž postavil na konstrukci a světle bez větších sekundárních příkras. V rozhovoru pro magazín Stir World Menis odkazuje přímo k Ježíšovým slovům „Já jsem světlo světa“ (J 8,12): „Je to zásadní výrok křesťanství, a denní světlo je proto základním prvkem celé stavby.“

Oceňovaný sakrální objekt, který ještě před dokončením zařadilo do svých sbírek i newyorské Muzeum moderního umění, se rodil dlouhých patnáct let. Funguje také jako důležitý orientační bod v chaotické zástavbě periferie, které propůjčuje identitu a společenský rozměr.

Spiritualita s přesahem

Kostel a s ním spojené komunitní centrum najdeme v okrajové čtvrti Las Chumberas druhého největšího města Tenerife La Laguna. Tvoří ji neuspořádaná množina fádních bytových domů především ze 70. let, postrádající jasné urbanistické ukotvení s kvalitním veřejným prostorem, kde by se místní mohli scházet a trávit svůj čas. Architekt proto nad projektem přemýšlel i v těchto souvislostech. Nechtěl vytvořit jen fantastický objekt, ale také atraktivní městské prostranství lákající k pobytu. Pomocí kostela dát místu kýženou identitu a řád. To ostatně bylo i v historii důležitou úlohou sakrálních staveb.

Stavba trvala přes patnáct let zejména kvůli tomu, že byla celá financována z veřejných sbírek. Menis se vzdal honoráře a aktivně se podílel na shánění prostředků. Postupně si k objektu vytvořil tak silný vztah, že se v něm – ještě před jeho dokončením – i oženil. Právě toto osobní nasazení také umožnilo, že se projekt podařilo dokončit v původně zamýšlené podobě a bez zásadních kompromisů, což je vzhledem k obvyklé délce stavebního procesu takřka zázrak.

S ohledem na nutnost realizace v etapách navrhl architekt komplex jako soubor čtyř vzájemně provázaných bloků. Každý z nich je schopen fungovat samostatně, zároveň dohromady vytvářejí kompaktní celek. Na sopečném ostrově bylo potřeba kostel také dobře navázat na okolí. Svažitý pozemek je s horní částí čtvrti propojen kaskádovitou rampou a kamennými terasami, přístup do kostela bezbariérový.

Prakticky celý kostel je zhotoven z pohledového betonu – v různém složení i povrchové úpravě. Menis zvolil beton z několika důvodů: je lokálně dostupný a umožňuje spolupráci s místními firmami, což odpovídá jeho principu využívání blízkých zdrojů. Masivní betonové konstrukce zajišťují i tepelnou stabilitu a přispívají k energetické efektivitě stavby. Zvláštní pozornost byla věnována akustice. Beton je použit ve dvou odlišných podobách: hladké povrchy slouží k difuzi zvuku, zatímco beton s příměsí porézního sopečného kamene, jehož povrch byl následně zdrsněn, funguje jako absorpční vrstva. Výsledná akustika odpovídá potřebám pro slovo i hudbu a blíží se kvalitám koncertních sálů.

Kostel Nejsvětějšího Vykupitele není architekturou založenou jen na formálním gestu. Je výsledkem dlouhodobého procesu, jasně formulovaných myšlenek i osobního nasazení. Také proto byl nedávno vyhlášen stavbou roku v rámci prestižní přehlídky World Architecture Festival.