S oblibou se na studijních cestách Evropou zastavím v Heidelbergu. Jak by ne. Člověk odchovaný údolnicí Prahy a výhledem z Mělníka musí zde spočinout se zalíbením. Večerní posezení v baru Hemingway a ranní procházka na terasy hradní zahrady jsou tedy jakousi stálicí, kolem které se točí svět. V posledních letech jsme s kolegy se zájmem sledovali, jak si vede dendrologická sbírka těchto zahrad, protože stromy na vyzděné terase vysoko nad řekou jsou zde vystaveny skutečně extrémní expozici. Původně zde byly zastoupeny jak druhy evropského lesa, tak i řada významných druhů introdukovaných a vzorek to byl vcelku reprezentativní. Javory mléče a lípy jevily známky značného poškození, duby křemeláky se zarazily, buky byly v šoku a snad jen dub cer si docela medil.

Ostatně podobnou situaci známe i leckde u nás, kdy důsledky přísušků v letech 2015 až 2018 teprve nyní vedou k rozhodnutím, často velmi nepopulárním. Je to možné po sedmi letech? Velmi dobře. Strom samozřejmě zabojoval v mezích svých možností – a nepřišel-li zásah zvenčí včas, musel k věci přistoupit jako krizový manažer. Buď odhodit vše nepotřebné a pokusit se přežít, nebo to vzdát a zamířit do bankrotu. To strom provede obvykle tzv. zaplozením na smrt, kdy se zcela vydá z energie a přestane růst. Klíčovou roli hrají pak všudypřítomné houby. Některé jsou relativně hodné a spolupracující. Neútočí na zdravé tkáně a nejsou agresivně dekomponující. Prostě strom nějaký čas vydrží a proces jeho odcházení je pomalý. Jiné to vezmou hopem a udeří, když jsme u toho ekonomického slovníku, násilným převzetím. To se stalo i některým jedincům na heidelberské terase.

Reakce místních správců parku mě nejenže překvapila, ale doslova mi udělala radost. V místech někdejších stromů a i v místech vhodných pro budoucí rozvoj koruny nového jedince nepřekážející odcházení dalších stromů vznikly oplocenky s novými semenáčky. Terasa má vlastně celkem jednoduchou kompozici, kdy se z područí korun prostě díváte do kraje, a vlastní sestava stromů se tak může řídit spíše pravidly konkurence jednotlivců, nepodléhajíc tolik celkové prostorové kompozici. Nejsou zde osy či průhledy, které je třeba stůj co stůj hájit, jde čistě o vyhlídku.

Oplocenky byly vyhotoveny vcelku banálně z králičího pletiva nataženého na standardní kotevní kůly a v prostoru o průměru zhruba tří metrů bylo vysazeno nějakých sedm semenáčů vždy jednoho druhu v různých velikostech. Tabulka vysvětlovala jednoduchý princip adaptace heslem „Klein aber kräftig!“. Malé, ale silné tyto semenáčky rozhodně jsou a v dané situaci, kdy ještě nedošlo k rozpadu významné části korunového zápoje, jsou velmi zajímavou cestou, kudy se dát. Nikoli univerzální, ale v této unikátní situaci příkladnou. Proč nevyužít školkařský výpěstek? Dají se přece koupit již velké stromy a historická kompozice by si je jistě zasloužila. Jsou Němci tak chudí? Naopak.

Univerzitní město zde předvedlo velmi inovativní řešení, které neodpovídá na věčnou otázku, „jak to dělat nejlépe a pokud možno všude stejně“, ale zamířilo zcela opačným směrem. Jak to udělat nejlépe právě teď a tady. Tím se liší autorský přístup od umisťovačství produktů. V tomto případě bych dokonce šel ještě dále a hovořil o přístupu pracovní skupiny, která vyhodnocuje konkrétní případ a volí optimální cestu. Ještě před dvaceti lety by se řešil jeřáb či vrtulník, jenž by donesl velký strom. A my bychom ho sofistikovaně zalévali, hnojili a ošetřovali, aby přežil. Rozdíl v úrovni poznání, který jsme si sami vyvolali změnou klimatu.