Je to už několik let, co byla kolegyně kdesi na americkém venkově a před řadou místních krámků vyfotila docela obyčejné áčko, které říkalo asi tohle: „Každá stovka, kterou utratíte u nás, půjde na kroužky našich dětí, jídlo od farmářů z okolí a zůstane v místní komunitě. Stovka, kterou utratíte v řetězcích, zmizí nadobro.“ Ihned se strhla diskuse, kroužící vesměs kolem toho, o jak více či méně zjednodušující obraz souboje lokalizace s globalizací jde. Nicméně vrtalo mi to hlavou, protože odpůrci i příznivci byli neméně skalní a nachytávali se navzájem ve stylu „A k tomu sedlákovi pojedeš na kole, co sis sám vyrobil, jo? Potáhneš týdenní nákup domů na zádech, nebo co?“ a podobně. Přitom takhle psali lidi, o kterých vím, že doma třídí odpad a vozí si od mámy vejce.

Nedávno jsem psal o soběstačnosti a trochu se trápil tím, že mám poněkud stará čísla. Dva dny po odevzdání článku se objevily výsledky docela nové studie, která je ještě optimističtější a dokumentuje rozkvět zahrádkářství a pěstitelství v našich zemích. Myšleno tedy jaksi tak, že lidé nejenže vášnivě pěstují, ale má to i jedlé výsledky ve významných množstvích. Kamarádka mi říkala, že v čase zrání cuket je u nich ve vsi běžná otázka „Zamknuls na noc?“ v předtuše toho, že některý z dobrých sousedů přinese výslužku, která všem již leze ušima. Tak ne, nejde jen o dýně a cukety, pěstitelské úspěchy jsou rozsáhlé a zdá se, že se značnými dopady na ten svět „prošlý obchodem“.

Vloni jsem v sobě živil takovou poněkud naivní teorii, že velkosady se musí vyškubat, protože lid obecný už má plné zuby konzumace jablek jako Gala, Golden Delicious či Idared, a zasadili si proto odrůdy chuťově rozmanité sami. Ty stromy samozřejmě začaly plodit, a tak přestal lid kupovat stále totéž pořád dokola. Případně osvícení sadaři, co pěstují Admirál, Opál či Galaval, mají stále vyprodáno. Nicméně poptal jsem se pár lidí, kteří se v profesi pohybují, a ti mě vyvedli z mého poněkud škodolibého omylu. Takhle jednoduché to není a určitě je škoda, že si tuzemský pěstitel nenašel cestu do srdce spotřebitele. Nebo naopak to je jedno, rozhodně to ale odnesou ty stromy a pokračování sadařství u nás.

Každopádně jsem začal „zmírňovat“ před několika lety a trochu více se zajímat o to, co kupuji a od koho. Argumentům času i peněz rozumím, ano, je to do značné míry koníček, který si někdy můžete dovolit, a jindy ne. Je to svobodná volba, kterou mi umožňuje směna, ať již peněžní, nebo věcná. Radost mi udělalo zjištění, že nemusím pátrat po tom, které korporaci zrovna dávám peníze a jak moc je zlá, protože tento faktor zcela odpadá. Ten člověk prostě stojí před vámi, buď si koupíte, anebo jděte jinam. To je skvělejší, než jsem se nadál. Začnete trhy s čerstvými potravinami, následují ty zpracované, naučíte se skladovat a najednou se rozprostře celý svět s různými věcmi, které vyrábí či opravují další lidé z masa a kostí. Poznal jsem spoustu lidí, které i celkem rád vidím – a věřím, že se nám touhle cestou může i tak nějak společně dařit. Není to víra náboženská, to vůbec, jen mě těší ta svoboda volby.

S odstupem času si myslím, že to před těmi krámky kdesi na americkém venkově bylo vlastně napsáno docela jasně. Buď ti prostě záleží na tom, kam tvé vydřené kulaté jdou, anebo je ti to prostě fuk. To je můj pohled na hospodárnost a jsem si vědom toho, že kde momentálně ušetřím, jinde mě to může přijít draho. Když moji oblíbenou mlékárnu s osmi druhy mléka zavřeli, řekl jsem si, že jsem asi holt nechodil dost často. Ve skutečnosti pán šel jen na odpočinek.