Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.

Každý pokus převést Zolu do jiného „média“ se tudíž jeví riskantně a troufale. Ani filmová zpracování většinou neodpovídají „vědecké“ metodě velkého naturalisty, který nestavěl na příběhu a zápletce, ale na co nejdokonaleji vystavěném prostředí, v němž se uplatňují biologické a sociologické zákony, jež vládnou všemu. Jak a zda lze něco takového převést na divadlo, vzbuzuje samo o sobě otázku po smyslu a možnostech takové věci.

A přece se to může podařit. V pražském Divadle ABC měla nedávno pod názvem Nana a Zabiják premiéru dramatizace dvou slavných Zolových románů, respektive ve správném pořadí Zabiják a po přestávce Nana. Oba líčí ve velmi sytě ponurých barvách úpadek a zmar lidských životů v bezútěšném prostředí bídy, alkoholu a duševní prázdnoty. Přesto, nebo právě proto, jsou tyto romány už sto padesát let (vyšly 1877 resp. 1880) čtenářsky velmi přitažlivé, poskytující požitek tím, jak důkladně je tato cesta do záhuby vedená. V dvojinscenaci Michala Dočekala se ansámbl ABC ujal centrálního tématu jako sborového výjevu, ze kterého vystupuje příběh Gervaisy, venkovské ženy, která přijíždí do Paříže se dvěma dětmi a druhem Lantierem, jenž ji záhy opustí. Díky své píli si zařizuje skromnou existenci pradleny. Zprvu se jí daří, vypadá to, že se uchytí, zaměstnává několik dělnic, dluhy splácí. Seznamuje se s klempířským dělníkem Coupeauem, vdává se za něj, narodí se jim Nana. K tragickému zlomu dochází, když Coupeau spadne z lešení a zlomí si nohu. Polehává, zvykne si na zahálku, nechává se živit Gervaisou. Ta se obětavě snaží utáhnout celou rodinu, tuší blížící se pohromu, ale entuziasticky drží celou chatrnou konstrukci rodinné existence. Coupeau propadá alkoholu, úpadek se prohlubuje, strhává do něj i Gervaisu, která pije zprvu ze solidarity se svým mužem, po jeho smrti (delirium tremens) už je závislá a pije z beznaděje. I ona končí v rozkladu, jako troska, zmožená alkoholem, tím pomalým, ale jistým zabijákem.

Inscenovat něco takového a nepadnout do popisnosti není jednoduché, ale Dočekalově režii se to podařilo. Především díky vytvoření dynamického jevištního organismu, do něhož zapojil postavy, jež roztáčí turbínu hereckých akcí. Divák na jevišti sleduje postupnou paralýzu vůle: zprvu se alkohol projevuje jako stimulátor života, po němž následuje křeč a delirium. Scéna je stylizovaná jako vachrlaté lešení, chabá konstrukce života, které se drží postavy jako znejistění tvorové. Pojetí je střídmě naturalistické, opilecké scény přesvědčivě podané, temporytmus pulzující. Ze sboru jednoznačně vystupuje mimořádný herecký výkon Ivany Uhlířové v roli Gervaisy, již ztvárnila svým neopakovatelným způsobem jako světici chlastu, dobráka závislosti, nevinnou oběť, která šla své záhubě vstříc. Má-li současné české divadlo nějakou opravdovou heroinu, schopnou s vroucností, temperamentem, humorem, grácií i pokorou zahrát světici i šlapku, pak je to tahle vzrůstem malá, duchem velká umělkyně.

Smrtí Gervaisy by představení vlastně mohlo končit, ale po přestávce dojde na dceru, na Nanu. Zolův genetický skepticismus pokračuje v jiném, vyšším prostředí, Nana je lepší erotická démona, vydržovaná žena, fantom ovládající muže silou své pohlavnosti. Mladá herečka Karolína Knězů se role živočišné hétery chopila s radostí a chtivostí neúnavné bakchantky. Síla sexu, kterou se Zola odvážil vyslovit s neúprosností vědeckého pracovníka, se zde projevuje jako látka pro divadelní představení, což při zachování míry a vkusu není vůbec lehká a samozřejmá věc.

Émile Zola: Nana a Zabiják. Divadelní adaptace Iva Klestilová. Režie Michal Dočekal. Dramaturgie Simona Petrů. Scéna Dragan Stojčevski. Premiéra 12. 12. 2025. Divadlo ABC, Praha.