Až ráno jsem se s potěšením dozvěděl, že hrad (nebo zámek, ono to splývá) v Otmuchově, v němž jsem přenocoval, patřil nějakou dobu Wilhelmu von Humboldtovi, tedy tomu učenci všech učenců. I lidé, kterým jméno Humboldt něco říká a vědí, že to byli dva němečtí bratři, tedy Wilhelm a Alexander (něco jako bratři Grimmové), možná tápou, kdo se zabýval čím. Když se to zjednoduší, tak Alexander byl cestovatel a přírodopisec hledající jednotu všeho tvorstva skrz jeho rozdíly, něco jako náš profesor Stanislav Komárek, a Wilhelm byl jazykovědec a antropolog hledající to samé skrz jazyk a mravy, přičemž došel k tomu, že mezi národy rozdíly jsou a že je to způsobeno ve velké míře jazykem, jímž mluví. Neboť jak člověk mluví, tak také myslí, přestože nemůže za to, jak mu zobák narost.

Onen Wilhelm ovšem zámek (nebo hrad) v Ottmachau, jak se tehdy Otmuchovu říkalo, dostal od krále Friedricha Wilhelma III. v roce 1821 nikoli za lingvistické výzkumy, ale za služby pro pruský stát, jehož byl ministrem a věrným úředníkem. Nebyl to jeho sídelní zámek, do Berlína to bylo přece jen z ruky, ale asi mu na něm záleželo, neboť u něj založil krásnou zahradu, kam mu prý navozil vzácné dřeviny z cest bratr Alexander. Humboldtům patřil až do roku 1928, kdy z většiny panství udělal stát, pořád ještě pruský, rybník, tedy přehradu otmuchovskou, takže zámek prodali městu, což udělali asi dobře, protože to bylo lepší, než kdyby čekali do roku 1945, až budou prchat před Rudou armádou. Ovšem ta nechala Otmuchov víceméně netknutý, na rozdíl od města Nisy, tehdy pořád ještě chvíli Neisse, která byla mnohem větší a víc na ráně. Tam vítězně řádili několik týdnů, takže z její krásy nezůstalo skoro vůbec nic. Do Nisy jsem směřoval.

Je to kousek, proto jsem nepospíchal. Ještě jsem si sedl do kavárny, natáhl nové skarpetky, čímž zde prozrazuji, co jsem si to koupil na konci minulého dílu. Takže skarpetky jsou polsky ponožky, což je slovo, které se na cestách velmi hodí, byť asi jen do Polska. Snažil jsem se úkon provést nenápadně a rychle, ale přesto jsem upoutal pozornost staršího pána, tak jsem na něj vlídně pokynul, on na mě a krátce jsme pak konverzovali. Dozvěděl jsem se, že Otmuchov je po celém Polsku známý jako „miasto kwiatów“, neboť se tu koná každý rok festival květů a zahrad. Začalo se s tím v roce 1973, to byla taková doba za Edwarda Giereka, jehož režim chtěl šedé a ponuré lidové Polsko trochu rozveselit a nabarvit, lidem dopřát trochu konzumu a zábavy, k čemuž se květinové veselice výborně hodily. A malebný Otmuchów, ideálně položený mezi dvě vodní přehrady, se k tomu nabízel. Však se na to přijeďte ve vřešňu podívat, to uvidíte, sem jezdí vlaky až z Varšavy, celé město je plné, všude květy, jest to naprawdę bardzo miło, čemuž jsem rád věřil. A kdy to jest? zeptal jsem se a muž znovu vydal ten zvuk: ve vřešňu… Věděl jsem, že to je nějaký měsíc, ale nebyl jsem si jistý. Vřešeň – to je september? zeptal jsem se. Tak, wrzesień, oczywiscie… Byl ale teprve začátek srpna, dopil jsem kawe, zaplatil zlotúvkami a vydal se v nových ponožkách směrem na východ, kde se čeřily vody přehrady niské, lidově prý polská Copacabana, jak jsem si přečetl, což je nejspíš míněno ironicky, ale kdoví.

Každopádně Jezioro Nyskie se mi již nejevilo tak opuštěné a romantické, jako to předchozí sousední Jezioro Otmuchowskie, tady byl rekreační záměr zcela patrný, břeh byl hustě obsypán chatičkami a boudičkami většinou velmi divokého a nepříliš vábného vzhledu, spíš taková skladiště a úložiště lodních vraků a všelijakého harampádí, ale přespat se tam jistě dalo, s butylkou vodečky či zubrovky i příjemně. Projížděl jsem blízko břehu a hledal místo, kde by se dalo vstoupit do vody, byť počasí nebylo tomu příliš nakloněné.

Konečně jsem něco takového našel, ručně malovaná naivní cedule hlásala, že jest to Zatoka Błękytna, tedy Modrá zátoka, stál tam takový srub hospodského typu, pomalovaný byl amatérsky, ale docela zručně výjevy pirátskými a bukanýrskými, slunečníky propagovaly polské národní pivo Żywiec. Bylo otevřeno, ale nikde nikdo, občas drobně mžilo, ale letně, pak zase vysvitlo slunce, takže bylo příjemné sednout si na verandu, z níž byl pohled přes vodní hladinu k protějším horám na české straně, někde u Vidnavy, kde jsem nikdy nebyl – a teď jsem tím směrem hleděl ze severní strany. Konečně se něco hnulo, objevilo se mladé děvče, zeptalo se, co si pán žádá, tak jsem ukázal na parasol a řekl maui živjec. Když jsem ho vypil, šel jsem na pláž, která vypadala opravdu jak polská Copacabana v provedení živých obrazů ze slovanského života a světa: několik spíš ukrajinských než polských rodin tam piknikovalo, ženy krájely rajčata a okurky, muži seděli na bobku takovým tím orientálním stylem a pokuřovali, na omlácené betonové lavičce posedávaly polské důchodkyně s volánovitými klobouky na hlavách a hleděly do dáli. Vlezl jsem do vody a chvíli plaval směrem k vlasti.

Sedl jsem pak na elkolo a za chvíli dojel do Nisy. To bylo zatím největší město mojí kladsko-slezské cesty. Starodávná Nisa, Neisse, Nysa, na ideální poloze obchodních cest z Vratislavi do Olomouce, z Drážďan do Krakova, kvetoucí město ve středověku, kdy patřilo ke Koruně české, obléhaná husity, vypálená Švédy, dobytá Prusy, zničená Rusy. Za lidového Polska se tam vyráběly polské kombíky, taková východní varianta volkswagenu pro hippies, nyska se tomu říkalo, nejrozšířenější ale byla verze policejní, bleděmodrá, ještě si ji pamatuju. O něco dřív, 25. srpna 1769, se tam na schodech biskupského zámku setkali císař Josef II. a pruský král a dobyvatel Bedřich Veliký: to je slavná scéna, kterou kdysi znalo každé německé dítě, teď už asi ne. Slavná je jednak tou věcí, neboť Josef II. Starého Fritze obdivoval, přestože matce a vlasti sebral skoro celé Slezsko, a pak je to slavné díky veleobrazu Adolfa Menzela, který zabírá celou stěnu v berlínské Alte Nationalgalerie. A ovšem taky se tam konaly čarodějnické procesy, Nisko bylo epicentrem této neblahé posedlosti, jež zasahovala až do českého Slezska, na Jesenicko a Javornicko. V časech třicetileté války a těsně po ní (poslední velké pronásledování proběhlo roku 1651) tady bylo umučeno a pak krutě usmrceno několik stovek žen, ale byli tam též muži, odhaduje se asi tři sta padesát obětí. Byla za tím nejistota rozkymácené doby, poháněná perverzí a jakousi mrzkou parodií zbožnosti. Církev nemusela ani hrát hlavní roli, v mnoha případech sama brzdila horlivost lidu, který sám podezřelé oběti předhazoval úřadům. Mučení a kruté exekuce za přihlížení davu byly barbarskou formou zábavy, není přitom vyloučeno, že by si hojné diváky našly i dnes. Temnota z člověka jen tak nezmizí nějakým časovým vývojem.

Ale v dnešní Nise, polské Nyse, vládl pokoj, bylo pořád pod mrakem, sobota odpoledne, střed města jako vymetený, což nebylo jen tím, že Rudá armáda Nisu v březnu 1945 prakticky srovnala se zemí, aniž by přitom musela, město už wehrmacht vyklidil, ale ty krásné domy hezky hořely a padaly. Jen nepatrně z toho se po válce obnovilo, centrum bylo zničené skoro úplně, teď tam je velký obchoďák a socha maršála Pilsudského, kašna a nápodoba několika gotických domů. Krásný je ovšem cihlový gotický kostel svatého Jakuba a svaté Anežky, narůžovělý halový obr s nádhernými sloupy, které podpírají vysokánskou klenbu. Z trosek ho postavili v šedesátých letech, modlil se tady polský papež, mše tam sloužil kardinál Wyzsyński, aktivisté Solidarity hornoslezské si tam chodili pro požehnání. Opodál je suk mohutné cihlové zvonice, jež s chrámem tvoří jednotu těla a ducha.

Kroužil jsem po niském středu města a hledal, kde si dát oběd, což je vždy příjemná a napínavá věc. Když jsem tyto potřeby naplnil, odebral jsem se do muzea v tom biskupském zámku, který zázrakem unikl zničení, takže schody, kde došlo k tomu německému monarchistickému setkání, tam jsou pravé. Byla mi přidělena průvodkyně, jež v naději, že všemu rozumím, spustila výklad, do nějž jsem co chvíli zasahoval. Když jsme ale vešli do oddělení s mučicími předměty na czarownice, tak jsem zmlknul.