Může to být tak rok a půl, kdy česká média nadšeně přejala zprávu BBC o vlně udávání v Rusku. Vracejí se k prověřené sovětské praxi, psala, soused práší souseda kvůli diskreditaci armády a šíření dezinformací o válce, následují pokuty, ztráta zaměstnání anebo vězení. Z článků čišelo zlomyslné uspokojení, že RuSSákům zkrátka není rady ani pomoci, když hledají a opět slavně nacházejí zrádce ve vlastních řadách, že je to v nich. Co chybělo: že je to i v nás ostatních.

Týž osvědčený státotvorný fenomén prožívá renesanci v Německu. V nejlidnatější spolkové zemi, v Severním Porýní-Vestfálsku, kde bydlí pětina Německa, v březnu vstoupily do ostrého provozu hned čtyři veřejné portály na podporu bonzáctví.

Za jeden a půl milionu eur z veřejného rozpočtu, které přitekly levicovým neziskovkám, jež centra vystavěly, si tak Němci zaplatili 1) centrum pro nahlašování protimuslimského rasismu, 2) centrum pro nahlašování anticiganismu, 3) centrum pro nahlašování protičernošského, protiasijského a dalších forem rasismu a, jak jinak, 4) centrum pro nahlašování „queer nepřátelství“.

To nemohlo chybět už jen proto, že jeho nepřítomnost by queer nepřátelství nejen předpokládala, ale rovnou potvrzovala. Uvědomělé občanstvo tak může „v bezpečném prostředí“ internetové anonymity a bez postihu za lež nahlásit nejen podezření ze spáchání trestného činu, ale dokonce také výroky „pod hranicí trestné činnosti“. Čili výroky nevítané a protivné, které ale nejsou nezákonné, a se kterými by tudíž málo zmohla i německá policie, v tomto směru vycepovaná tsunami trestních oznámení narcistických samožerů u politického kormidla kvůli kritice na facebooku.

Patrik Ouředník uvádí ve Šmírbuchu jazyka českého jako synonymum pro bonzáka „cinkař“. Líbilo by se mi, kdyby udavač po odklepnutí enteru uslyšel jingle zlaťáčků přesypávaných do digitální šrajtofle. O materiální odměnu ovšem nejde, tedy pokud třeba nenahlásí za skutečné či domnělé diskriminační jednání otravného kolegu, který sedí na pozici, na které by se podle informátora hodil mnohem líp on sám – či se kterým má informátor jinak nevyřízené účty. Z „metoo“ víme, jak to chodí.

Motivací oficiální je lepší svět a rozkvět demokracie, vlastně starost o stav společnosti, její hygienizace, stejně jako za covidu, kdy německé ohlašovny zažily svůj druhý boom (první byl během uprchlické krize). V Česku se sice taky práskalo, když někdo neměl správně nasazenou roušku, ale takovým tím naším kutilským způsobem. Německo už během té krátké covidové etapy (krátká se zdá samozřejmě až z odstupu) dokázalo vyvinout systematické formální postupy. Co se osvědčilo, neruš. Zákon o ochraně oznamovatelů z června 2023 už vyžaduje zřízení center pro hlášení trestných činů po soukromých firmách.

Portály náhradní justice byly původně zavedeny jako ochrana pro whistleblowery (podnět přišel z Evropské unie), ale v praxi nezvratně mutují v nástroj politického udávání a osobní msty. Jak vyplývá z výše zmíněného, neberou v potaz objektivní kritéria ani právní základ. Fungují dokonce už i registry „povolených vyjádření“ (Berlín), jejichž společenská nebezpečnost se odvíjí podle toho, kdo je říká, ne podle věcného obsahu.

Samolepka „Existují jen dvě pohlaví“ bude shledána pravicově extremistickou u člena AfD, ale ne u jeho bezpartijního kamaráda, jak pro Neue Zürcher Zeitung potvrdila jedna z vedoucích pracovnic berlínského registru. Stejný text také zkoumá umělé přifukování ohlášených případů diskriminace tak, aby se zdůvodnila potřeba center pro její ohlašování.

Ohlašovny provozují i další spolkové země i dlouhá řada nevládek, byť tedy na náklady daňových poplatníků. Člověk byť je se stopovou znalostí moderní historie musí být státním zájmem na tomto druhu průmyslu zděšen.