Málokdy se nám Čechům přihodí, že bychom mohli nabídnout své rady a zkušenosti nějaké vyspělé zemi. Jedna taková vzácná situace se rýsovala ve Spojených státech. Myšlenku reparací za otroctví, samu o sobě starou, uvedl nově do pohybu spisovatel esejista Ta-Nehisi Coates esejí v roce 2014. Nejkonkrétnějších obrysů nabyla v šíleném létě Black Lives Matter v roce 2020, kdy Kalifornie zřídila pro reparace pracovní skupinu a svou vlastní zřídila taky sanfranciská městská rada. Byla to zlatá éra přejmenovávání škol, rušení moderní algebry ve školách coby rasistické a dalších pošahaných nápadů, jimiž měla být definitivně nastolena sociální spravedlnost.

V březnu 2023 městská rada vyjádřila předběžnou podporu návrhu, jehož hlavní položkou bylo pět milionů dolarů pro každého černocha ve městě, zaručený příjem sto tisíc dolarů ročně po dobu 250 let a bydlení pro každou rodinu za jeden dolar. Kritéria pro příjemce byla vskutku fantazmagorická.

Jenže pracovní skupina doplatila na svou pomalost. Když konečně se svým plánem vyrukovala, atmosféra už se změnila a starostka London Breedová v lednu 2024 oznámila, že je jí líto, ale z reparací nic nebude.

A tím se uzavřela i příležitost pro nás. Vždyť my jsme po roce 1989 museli řešit, jak se vypořádat s minulým bezprávím, byť trvalo jen padesát let a bezprostředně skončilo, zatímco otroctví v USA skončilo o nějaký ten rok dřív, takže žádný otrok už nežije. A dospěli jsme v intenzivní diskusi, jež zvažovala všechna pro a proti, nakonec jen ke „zmírnění následků některých majetkových křivd“, jak je patrné z názvu jednoho ze zákonů. Otázka, jak napravit křivdy a zvůli justice a bezpečnostního aparátu, narážela dlouho na houževnaté námitky zastánců právní kontinuity, až se nakonec podařilo prosadit, že u některých zločinů začne běžet promlčecí lhůta až s pádem komunistického režimu. Také kompenzace za nespravedlivé věznění měla k pěti milionům dolarů pro člověka daleko.

Tyto těžce nabyté zkušenosti jsme mohli Američanům zprostředkovat, kdyby měli chuť a vůli! Není ovšem pravda, že by tehdejší naše zápolení vůbec nikoho nezajímalo. Ale bylo to téma pro specialisty. Po druhé světové válce v souvislosti s norimberským tribunálem vznikla v kruzích právních teoretiků potřeba uvažovat o těchto problémech. Pojem samotný někteří datují k procesu s představiteli argentinské junty v roce 1985. Pád komunismu pochopitelně oboru poskytl vzpruhu.

Byl to, jak jsme řekli, obor pro specialisty. Pokud jste ho vyloženě nevyhledávali, neslyšeli jste o něm. Taky demokratizační vlna skončila, kariérně zaměření experti se už dávno přeorientovali na jev zvaný „democratic backsliding“. Koho by napadlo, že „transitional justice“ zaznamená návrat na scénu? A to tak, že bude aplikována ve Spojených státech?

Počínání Trumpovy vlády zejména v deportačních kauzách vyvolává znepokojení právníků, a to nejen liberálních či imigračních aktivistů, ale i právníků konzervativních. Na tom, že konkrétně v kauze Kilmara Abrega Garcíi, deportovaného do Salvadoru, administrativa ignoruje nález Nejvyššího soudu, se jich shoduje celá řada. Ne proto, že by nutně neměl být z USA deportován, ale
protože byla porušena jeho procesní práva. „Jeden každý z nás má závažný zájem na tom, aby vláda na každé úrovni striktně dodržovala pravidla spravedlivého procesu,“ napsal konzervativní právník Robert P. George z Princetonu v nedávném postu na twitteru. Dnes se nám může líbit, co vláda dokáže, když se nebude ohlížet na všechny právní procedury, píše, ale budeme toho litovat, až tu jednou bude jiná vláda, která bude takto dosahovat cílů, jimiž opovrhujeme. Když chceme spravedlivý proces pro sebe, musíme ho chtít pro každého.

To okomentoval jiný právník, taky konzervativní a katolický, Adrian Vermeule z Harvardu. „Když minulá administrativa už masivně ignorovala zákon, nemá smysl se strachovat, že to, co dělá ta současná, nějak povzbudí porušování zákona v budoucnu,“ napsal. Což by naznačovalo, že je mu to jedno. Ale jeho úvaha mířila jinam. „Jde naopak o to, jak odčinit minulou nezákonnost,“ pokračoval. Současná situace je prý případem pro „transitional justice“. „Nový režim nastoupil po starém, jenž se dopouštěl rozšířeného porušování zákonů.“ Odčinit to prý je těžké, ale „je to jiná situace, než kdyby byl zákon po celou dobu dodržován“.

Aby nebylo pochyb, sám Vermeule ještě s jedním spoluautorem už v roce 2003 napsal akademický článek o „transitional justice“, kde popsali, co si tento přístup žádá: „Opatření obvykle zahrnují soudní procesy a další procesy, jejichž cílem je potrestat nebo odstranit úředníky a spolupracovníky starého režimu, a převody majetku nebo peněz obětem starého režimu prostřednictvím restitucí nebo odškodnění.“

To by naznačovalo, že by o naše zkušenosti mohl být opět zájem. Ne hned teď, ale až se kyvadlo přehoupne a nějaká příští vláda se bude nástroji „transitional justice“ vypořádávat s tím, co teď Trump tropí a natropí. Protože zkušenost posledních let je, že pokud jde o bourání norem, je zákonitost šikmé plochy neúprosná. Každý použije to, co vyhodnotí jako porušení normy proti sobě, za důvod, aby normu porušil on teď. Vermueleho „nemá smysl se strachovat“ to názorně předvádí.

Zatímco odůvodnění takového jednání ve stylu „ale dřív vám to nevadilo“ – jako by jednou špatná věc podruhé špatná nebyla – je doménou těch infantilních, intelektuál hlavně podléhá nezřízenému narcismu. Opravdu žije s pocitem, že celou tu dobu, co publikoval a učil na Harvardu, prožil něco jako argentinskou juntu nebo režim apartheidu nebo komunistickou diktaturu? Je stejně směšný a hysterický jako ti Trumpovi odpůrci, kteří si začali říkat „resistance“, nebo aktivisti ječící, že dochází k „trans genocidě“. Jsou tu ve hře dva psychologické mechanismy. Jednak reklamování si statusu oběti či hrdiny a jednak hledání oprávnění ke mstě.

V Americe nedošlo k žádné změně režimu, po celou dobu šílenství Black Lives Matter i šílenství covidového bylo stále možné se dovolávat zákonů a obracet na soudy. Selhání bylo politické a odborné a v těchto doménách se musí řešit. I ten nejčastěji citovaný příklad bezzákonnosti, bezvládí na jižní hranici, již Donald Trump během krátké doby bez jediného nového zákona uzavřel. Bylo-li to selhání Bidenovy povinnosti „dbát na věrné provádění zákonů“, jak mu ukládá ústava, pak i na to existuje opravný prostředek – impeachment.

Asi nejlepší komentář k tomuto trendu napsal americký novinář Matt Welch a vlastně v něm už naše zkušenost došla uplatnění. Americký senátor Mike Lee, který se v posledních letech z přemýšlivého reformátora proměnil ve snaživého online pochlebovače Trumpa, napsal v březnu na twitteru: „Pokud jste vyrůstali v USA, byli jste po celý život vystaveni neustálému bombardování marxistickou propagandou – přinejmenším od doby, kdy jste začali chodit do školky (pravděpodobně dříve). Kolik vám bylo, když jste si to poprvé uvědomili?“ Za to je dnes hodně lajků, i český konzervativec může mít tendenci přikývnout, pokud je dostatečně žíznivý po apokalyptických zprávách. Welch k tomu ale napsal: „Bylo mi dvacet dva, když jsem se přestěhoval do země, která byla donedávna skutečně komunistická, což ve mně vypěstovalo celoživotní averzi vůči nadsázce v domácí politice.“ Tou komunistickou zemí bylo Československo.