Vždycky když člověk bláhově uvěří, že už to nemůže být horší a že jsme klesli na úplné dno a ještě tři patra pod něj, okamžitě ho profackuje zpráva o opaku. Na DVTV tuhle vystoupila jedna taková myšlenkově plošší, ale pěkně učesaná paní, která přirovnala potrat k návštěvě zubaře (kam proboha chodí? tomu řezníkovi by měli vzít licenci) a domáhala se jakési společensky ještě větší normalizace této již zcela normalizované (ale nenormální, krajní) praktiky.

Paní argumentovala studií, podle které umělého potratu de facto nikdy nikdo nelituje. To jednak rozporuje běžný život, pokud se tedy člověk neobklopuje bezcitnými automaty, jednak nám zase nějak vypadli otcové. Ti do debaty „nepatří“, ačkoli po narození toho samého dítěte už na nich alimenty vymáhat lze. Až budou feministky zase skuhrat o nerovnoprávnosti, právo zabít vlastní dítě před narozením muži nemají.

Právě k 95 procentům šťastných a spokojených klientek abortivního průmyslu dochází nechvalně známá americká továrna na potraty Planned Parenthood, instituce původně založená proto, aby se v Americe chudé černošky moc nerozmnožily. Ale manipulativní a lstivou osobností zakladatelky PP Margaret Sangerové se bojovnice za práva žen na svoje tělo, i když je to tělo někoho jiného, příliš neohánějí. (Stejně mlčí jako pařez o psychopatovi a prokázaném pedofilovi Johnu Moneym, otci ideologie transsexuality.) Závěry potratových mágů ve zkreslených studiích byly x-krát vyvráceny, k dispozici jsou běžně data opačná, třeba na stránce afterabortion.org: veliké množství žen (desítky procent, ne jednotky!) podstoupivší potrat necítí nejčastěji úlevu, ale ten druh hluboké bytostné ztráty, jako když nám zemře někdo blízký, jedinečný a nenahraditelný, tedy nejen prostý smutek, ale žal.

Jistě, jsou ženy, které necítí opravdu nic. Ale jak se říká, kde nic není, ani čert nebere. Nemůže vás bolet něco, z čeho nemáte ani pahýl.

Zatímco jsem tedy sepisovala přiměřeně štiplavý komentář, necelé čtyři stovky lidských zrůd toho času zasedající v britské Dolní sněmovně odhlasovaly zvýšení už tak extrémně vysoké hranice pro potrat na přání v Anglii a ve Walesu. Z 24 týdnů až do narození.

Pokud to projde zbytkem legislativního procesu, budou se v Británii smět oficiálně zabíjet děti. I člověku, který proti potratům v počátcích těhotenství celkem nic nemá, musí být zřejmé, že mezi dvěma měsíci vývoje a devíti měsíci vývoje je rozdíl. Že, ač to paradoxně skutečně je jedno a totéž, tak to není jedno a totéž z nějakého úhlu pohledu, který nemusíme sdílet, ale lze mu rozumět.

Věc prošla jako po másle, v podstatě bez debaty. Liberální poslankyně slavily triumfální výhru, ale nad vlastními voliči a zde specificky i voličkami. Podle zpráv The Independent totiž pouze jedno procento Britek opravdu chtělo mít možnost zlikvidovat své životaschopné dítě až do momentu porodu, což je vlastně pozitivní zprávou o četnosti psychopatů a zrůd v populaci. Čekala bych víc. Naopak 70 procent žen včetně voliček Labouru by podpořilo zkrácení časového limitu z 24 týdnů na 20 týdnů nebo méně.

Změna otevře dveře potratům životaschopných dětí kvůli pohlaví (kterému „genderu“ dávají přednost importované kultury? holčičky to nejsou) a příšerným zdravotním scénářům (jedná se o zabití dětí potratovými pilulkami doma, tyto mají po určitém týdnu extrémně vysoké riziko komplikací). Stejně jako přátelé dětí ve sněmovně slavila i britská média. Infanticida se stala vrcholem ženského empowermentu.