Čelákovice jsou tak blízko od Prahy, že si tam Pražák může zajet třeba odpoledne. Proto jsem se tam nechtěl příliš zdržovat, místní muzeum v mnohokráte přestavované vodní tvrzi je stejně v přestavbě, vrátím se tam, až ho otevřou. Byl jsem tam před lety, pamatuju si, že tam měli pěkná diorámata, myslím, že se tomu tak říká, ze života labské zvířeny. Vycpané kachny a jiní vodní ptáci předstírali, že plavou po hladině z plexiskla, pod ní byly zavěšené ryby, dole raci, možná i nějaká vydra a bobr, všichni naaranžovaní jakoby realisticky, včetně hnízd s vajíčky, z kterých se nejspíš nic nevylíhne. To si vždy rád prohlížím a hledám nějaké utajené žerty, které tam často aranžéři nechávají, kus utopencovy holeně, vodníkovu tabatěrku, zubní protézu na říčním dně. Snad to v nové expozici zůstane, případně to doplní.

Cestou proti toku Labe jsem vyjel kolem několika přenosných bufetů, možná se jim říká moduly, které všeobecně nahrazují staré hospody v normálních domech. Začínalo poprchávat, drobné kapky ťukaly o hladinu, do které zírali rybáři sedící na břehu, obklopeni svými pruty a jiným náčiním. Mnozí z nich byli v maskáčích, někteří na sobě měli celty, takže bych se nedivil, kdyby někde v křoví měli minomet. Ale vypadali spíš pokojně, zadumaně, hleděli do vody, pokuřovali, u nejednoho bych odhadoval zkušenost od Donu či Dněpru, čímž našemu Labi dodávali cosi teskně východního. Trpělivě vyhlíželi zacukání splávku. Rusové by hodili granát, pak by politovali a snědli…

Ne přímo na řece, ale v její blízkosti se nalézá Přerov nad Labem, kam jsem odbočil. Je v něm krásný skanzen lidových staveb středního Polabí, klenotnice českých chalup a stodol, které jsou tam rozmístěny, jako by z nich měla právě vyjít prodaná nevěsta nebo naši furianti. Vlastně jsme tady v jádru českosti, což si člověk uvědomí, když si koupí lístek a začne se mezi těmi krásnými haluznami procházet. Tady by to měli milovat čistí národovci a zastánci etnického panenství: téhle části Čech se totiž nijak nedotknul vliv německé kolonizace, což je slovo, které zní hůř, než co to znamenalo a přineslo. Všechny ty vesnice tady kolem Labe byly jenom a jenom české, což byla jinak v Čechách spíš výjimka, to si člověk všimne na seznamech padlých u pomníků z první války, kde nenajdete jiná jména než česká. Takže ty chalupy tady v Přerově jsou rein tschechisch, čistě české, slovanské roubenky, žádné germánské hrázděnky, poctivá svatá trojice českého příbytku: síň, ze které se šlo buď do světnice, nebo do komory. Ve světnici se bydlí, žije a spí, v komoře jsou myši, v síni pec, před ní sporák, ve světnici postele s duchnami, v rohu truhla a lavice, samozřejmě stůl, v komoře je harampádí a všechno možné, co se bude hodit, neboť v Čechách se krámy pro jistotu schovávají. Nad obrubní kříž, v rohu obrazy svatých, na nich česnek proti upírům. U pece stařena dere peří z raracha, hospodář šňupe tabák od žida, plešaté děti se rvou, selka se modlí, chasa se peleší… Několik prašivých psů a koček. Pohoda a řád. Z toho povstal český národ, národ roubených chalup a dřevěných stodol, špejcharů a holubníků, božích muk a malovaných včelínů. Bylo to krásné – a nic po tom nezůstalo. Jenom iluze do skanzenu.

Ale kdo z toho národa ví, že první, kdo tady tu pozoruhodnou zahradu architektonických skvostů, které by nikoho tehdy nenapadlo považovat za „architekturu“, začal budovat, byl – habsburský arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský! Toskánský proto, že pocházel z vedlejší linie a jeho otec byl posledním toskánským vévodou, než ho vyhnali garibaldovci – a on se s rodinou přesunul do Čech. A jeho syn Ludvík, narozený v roce 1847 ještě ve Florencii, ale s domicilem v Brandýse nad Labem, tedy kousek od Přerova, byl asi nejpozoruhodnější Habsburk pozdní éry, který měl tu výhodu, že se nemusel o nic jiného starat než o to, co ho bavilo a těšilo. Tak tento vzdělaný (uměl plno řečí, mezi nimi i tak exotické, jako je čeština), bohatý a nemálo výstřední vysoký aristokrat objížděl na své jachtě svět kolem dokola, prováděl různé přírodovědecké a etnografické výzkumy, psal vědecké a cestopisné knihy, přátelil se s podobnými výstředníky, znal se třeba s Julesem Vernem, který podle něj napsal postavu Matyáše Sandorfa, nového hraběte Monte Christo, jak se všude píše, i když já myslím, že je to spíš Lajos Kossuth… Prostě tento nonkonformní a svobodomyslný arcivévoda, kterého měla ráda císařovna Sisi, protože byla podobně bláznivě založená, vedl ideální život, do kterého bych se, kdybych si mohl vybrat, retrospektivně reinkarnoval, což by snad mohlo někdy vyjít. No a s Přerovem měl společné to, že mu jaksi feudálně patřil, což ovšem znamenalo, že se o něj staral: dával peníze na školu, nechal opravit kostel, na návsi odbahnit rybník, který se jmenuje Salvátorský… A také opravil zámek, který je krásný, ale bohužel, nemaje Salvátora, pustý a prázdný. Jsou na něm sgrafita v tom samém renesančním stylu jako na nádvoří zámku v Brandýse, jenž se k tomu v Přerově měl jako řekněme oficiální sídlo vedle venkovského.

Arcivévodovým úmyslem pravděpodobně bylo vytvořit tady v Přerově něco jako živé muzeum pomalu zanikající domorodé kultury českého venkova, něco podobného, co budoval na své milované Mallorce, kde opravdu takové muzeum založil. A protože doba, kdy si elity začaly uvědomovat, že něco důležitého zaniká a ztrácí se, tomu přála – v roce 1895 se v Praze konala slavná Národopisná výstava, kde byla velkou atrakcí „lidová chalupa“ –, všiml se arcivévoda, že jedna taková výstavní chalupa je kousek od zámku, byla to stará rychta rodiny Bělíkových, kde žila vdova po kováři Bělíkovi. Ludvík Salvátor chalupu od vdovy Bělíkové koupil za slušných 2500 zlatých a už v roce 1900 ji mohli obhlížet moderní turisté, kteří se na ni jezdili dívat z měst, neboť lze předpokládat, že normální vesničany by to ani nenapadlo. Slovo „skansen“ tehdy asi ještě stěží v Přerově znali, neboť to bylo sotva pár let, co si ho ve vesnici Skansen u Stockholmu zřídili. Ludvíku Salvátorovi však nikdo nemůže odepřít, že první zárodek skanzenu v Čechách zařídil on, extravangantní kosmopolita a dandy z Florencie.

Ludvík Salvátor zemřel v říjnu 1915 v zámku v Brandýse nad Labem, v posledních letech života ho týrala elefantiáza čili sloní noha, což byl asi suvenýr z jeho výprav do tropů. Monarchie, na jejíž budoucnost hleděl už za života skepticky, ho přežila o tři roky, nový stát všechno, co měl společného s Habsburky, zestátnil a vymazal ze své nové, poněkud falešné identity. Zámek v Přerově byl zestátněn, ale moc se nevědělo, co s ním, interiér zmizel nebo je v Brandýse, po válce jeho prázdné místnosti využíval Český, tedy Československý rozhlas k uskladnění archivu. Před dvaceti lety si postavil nový archiv na Vinohradech a od té doby je zámek prázdný, patří rozhlasu, ale ten ho nevyužívá, zároveň na něm sedí, samozřejmě obrazně. Sepsala se kvůli tomu petice, v Přerově by prý chtěli, kdyby se zámek spojil se skanzenem, což by bylo jistě hezké. K záměru chybí nějaký Ludvík Salvátor. Ale kde Salvátory vzít?

Mezitím přestalo pršet, či spíše poprchávat, udělalo se dusno, můj elbicykl mě vezl zpátky k Labi, které vonělo krásnou vůní letní řeky. Cesta podél břehu byla samý hrbol a kaluž, jemné bláto pokrývalo jezdce patinou. Blížil jsem se k modernímu mostu, který trčel nad řekou jako nějaký gigantický luk. Byl to most Bohumila Hrabala, který se pojmenování nemohl bránit, neboť přišlo dvacet let po jeho smrti. Když je ale Letiště VH, proč by nemohl být železobetonový most pojmenován po Boganovi, který sem, to je beze vší diskuse, opravdu patří? Byl to kraj jeho meditačního klidu a letního blaha, tady vystavoval své tělo tomu, co tak miloval, tedy ostrému slunci, v jehož žáru se cítil nejblaženěji a jehož prudkosti se mu otevírala žíla imaginace, abych tak řekl. Ten most vede od Lysé nad Labem, kde za zvuku Harlekýnových milionů dožívala trojice jeho rodičů, Maryška, Francin, Pepin, na druhé straně je kousek Hradištko, kde je jeho popel. Dojel jsem k mostu, přejel na druhou stranu a sjel k zátočině, kde byl u břehu plácek s jedním z těch modulů. Koupil jsem si postřižinské pivo, sedl si s ním k vodě a opatrně občas pohlédl na koupající se nymfy, jejichž plavky jako by vůbec ani nebyly.