Kladskou kotlinu lze přirovnat k baňkovitému pohárku, jehož severovýchodní okraj tvoří kapesní hory, které si Poláci pojmenovali jako Góry Złote. Na české straně se jim říká Rychlebské, což je odvozeno od slezského města, kterému Češi kdysi říkali Rychleby. Tento název už na nových mapách, natož těch elektronických, či cedulích nenajdeme. Na těch starých a starších by se jmenovalo Reichenstein, tedy Bohatý Kámen, po němž se pohoří německy jmenovalo Reichensteingebirge. Poláci, kteří sem byli přivezeni z východu na jaře 1945, tomu převzatému městu zkusili chvíli říkat Równe, pak Rychlowiec, ale to se neujalo, tak v květnu 1946 přišli s poetickým názvem Złoty Stok, tedy Zlatý Svah. Čte se to zuoty stok a leží to asi dvacet kilometrů od města Kladska. Z něj jsem se tam na svém elkole vydal.

Přitom se už trochu připozdívalo. Bylo asi sedm hodin, začátek srpna, to se den už začíná zase zkracovat, léto slábne, podvečerní pocity doléhají. Nebe nad krajinou bylo šedivě zatažené, naladěné melancholicky až zasmušile. Opustil jsem kladské předměstí s ošklivými domy a po polních cestách, jak mi navigátor ukazoval, stoupal stále vzhůru ke kopcům, jimiž je krajina kladská vybavena nejen na okrajích, ale i zevnitř. Stezka vedla pastvinami, na nichž jsem občas mohl pohlédnout do očí zírajícímu skotu, jenž tam sem tam postával. Jinak byl kraj liduprázdný, a tedy jaksi opuštěný. Když jsem vyjel dostatečně vysoko, slezl jsem z kola, obhlížel panorama a kochal se tou scenerií. Bylo to krásné – a přitom nějak smutné. Neznal jsem všechna ta pohoří jménem, ale u dlouhého hřbetu jsem předpokládal, že půjde o Hejšovinu, Große Heuscheuer, stolovou horu, která je vidět i z české strany od Náchoda. V den svých jednačtyřicátých narozenin, tedy 28. srpna 1790, na ni vylezl Johann Wolfgang Goethe, který pod ni přijel dostavníkem z Vratislavi, tehdy Breslau, kde byl se svým „šéfem“, výmarským vévodou Carlem Augustem. Johannes Urzidil, který o básníkových cestách do Čech napsal krásnou knížku Goethe v Čechách, cituje báseň, která poté vznikla, neboť každý takový zážitek musel být stvrzen poeticky (dnes by se asi i Goethe vyfotil a hodil to na socsíť): „Zelená příbytku podlaha, stěnami proniká slunce, / nad střechou z plátna se rozléhá ptačí trylek. / Jak do války jsme vyjeli, zdolali vrcholky Slezska, / zmužile pohledem měříme české území v dáli…“ Goethe pak pokračoval do skalních městeček u Adršpachu a Teplic nad Metují, pár dní nato se vydá znovu na východ, dojede až do Haliče, navštíví Krakov a Čenstochovou, při zpáteční cestě to vezme přes Krkonoše, kde 16. září v pět hodin ráno vyleze na Sněžku a pozoruje paprsky vycházejícího slunce. Samozřejmě o tom napíše báseň: „V ranním šírání vrcholek poslední zdolat…“

Tak to bylo takové malé goethovské intermezzo a já pokračoval pokročilým dnem kladskou vrchovinou na východ do Zlatého Svahu, směrem opět k českým hranicím, které se tam stáčejí do oblouku na špičce javornického výběžku, té asi nejzapadlejší části České republiky. Na poválečně polské straně vede cesta podobnou pustinou přes zbytky obcí, které se jmenovaly Gierichswalde a Maifritzdorf, dnes Laskówka a Mąkolno, z nichž zbyly jen kostely a pak rozpadající se stíny kdysi honosných selských stavení. Vysokou rozvinutost kdysi bohatého kraje lze tušit už jen intuitivně podle těch bortících se štítů, povalených zámeckých zdí, zarostlých obor a parků. Po válce neměl kdo se o ně starat, nevěděl ani jak, nevěděl proč a pro koho. Vše upadlo, ale úplně nezmizelo, něco si vzala příroda, něco si rozebrali lidé, kraj se decivilizoval, ale určitě se tady nastavělo méně novotvarů než u nás, nejsou tady paneláky, které se dneska už rozpadají, noví obyvatelé tady hospodařili, jak byli zvyklí a jak uměli někde u Lvova, ale nikdo je nehnal do JZD, takže tu nestojí obří kravíny a monstrózní sila, které na české straně hyzdí krajinu. Ta tady zůstala ve stavu jaksi archaičtějším, nic se s ní celá desetiletí nepodnikalo, jen se nechala zarůst, což byl svým způsobem lepší úděl než ji ždímat. Větší nebezpečí jí hrozí teď, když Polsko zbohatlo, což se v přírodě projevuje příšernými bungalovy, vetřelci z katalogů, agresivními modely, které jako by vytiskly 3D tiskárny a vrazily bez ladu a skladu do krajiny, kam tyto zbohatlické obludy patří jako dýmající hovno do staré knihovny. Polský vkus, tedy nevkus, je ještě o trochu brutálnější než náš, je totiž mnohem sebevědomější a okázalejší, na nic nebere ohled, protože ani necítí, proč by měl. Při zemi ho kdysi držela chudoba, ale jakmile ta skončí a on se může rozmáchnout, rozjede se ve velkém stylu, něco mezi Beverly Hills a Abú Zabí, k tomu trochu pan Wołodojowski s Bolkem a Lolkem v permanentní kocovině.

Ale zpět na cestu krajinou, jež se ze středohorské stala krajinou podhorskou, z níž se na zprvu vzdáleném svahu čili stoku vynoří linie domů s výraznou kostelní špicí. To jsou tedy Rychleby čili Reichenstein, nyní Złoty Stok. Měl jsem tam zamluvený penzion s honosným názvem Gold Stok, paní už mě čekala netrpělivě a bez zvláštních poct mě dovedla k prostému lůžku. K jídlu nic neměla, ale poradila mi motorest na kraji města, s nímž jsem byl pak velmi spokojen. Ještě předtím jsem se prošel po městě, které jevilo známky bývalého rozkvětu, ba bohatství. Okamžitě mi připomnělo Jáchymov, dlouhá řada renesančních a barokních domů ve stavu nyní spíš ošuntělém se táhne vzhůru ke kostelu, který je neogotický a postavený z temně šedých kvádrů rychlebské ruly, takže za soumraku působil poněkud hrozivě. Kolem věže poletovali ve slabém svitu měsíce netopýři, otlučená silueta svatého Nepomuka před chrámem vypadala jako umrlec a ani jediný opilec vrávorající po ulici neoživoval zvláštní opuštěnost toho místa.

Ráno se to jevilo veselejší, byť mrholilo. Vydal jsem se na obhlídku města a přišel na to, že jeho zajímavější, renesanční část je na druhé straně, kde pak přechází do areálu zlatého dolu, jenž je proměněn v turistickou atrakci s vláčky, které za osmdesát zlotých vozí zájemce dvě hodiny v podzemí. Tento zážitek jsem oželel, ale o to víc se věnoval obhlídce zbytků historického města, které kdysi bylo Klondikem tohoto koutu Evropy, nejvýnosnějším nalezištěm zlata nejen ve Slezsku, ale v celé habsburské monarchii, kam tento kout Slezska do půlky 18. století patřil. To zlato se tu získávalo už od století třináctého, nejdřív se rýžovalo z potoka, ale pak se přešlo na složitý způsob, kvůli kterému se provrtaly přilehlé hory kilometry chodeb, jimiž se tahala ruda, z které se pak jakýmsi složitým a důmyslným způsobem získávalo zlato. Ve vrcholném období, tj. na začátku 16. století, se z rychlebských dolů vyždímalo na půl kilogramu zlata denně, na což se ovšem rovněž denně muselo vyvézt z útrob země šedesát vozíků rudy a spálit šedesát vozů dřevěného uhlí. Celkově se za ta staletí ze zdejších zlatonosných hor vytěžilo dvacet tun zlata, nejvíc během těch let renesančních, 1520 až 1560, kdy to tady dalo dohromady šest tun. Tehdy patřilo rychlebské panství knížeti Karlu Minsterberskému, což byl vnuk českého krále Jiřího z Poděbrad. Ten predikát minsterberský pochází od města Minsterberg, které se nyní jmenuje Ziębice (čte se to zenbice) a není daleko odtud. Sídlo měl magnát ve městě Frankenstein, ano, v tom městě, které inspirovalo Mary Shelley ke stvoření dr. Frankensteina. Kníže tam nechal vystavět renesanční palác, jenž je nyní v rozvalinách: psal jsem o tom městečku se šikmou věží před třemi lety, teď se jmenuje Ząbkowice (čti zambkovice), také to je kousek: je to opravdu zajímavý kraj, který lstiví Poláci poněkud zatemnili svými jmény plnými nosovek čili nazálů.

Zlatá doba zlata na Rychlebech je doba, kdy se chudák Ludvík Jagellonský utopí v moháčském močále a o knížeti Karlu Minsterberském, který patřil ke dvěma či třem nejmocnějším a hlavně nejbohatším mužům v českém království, se uvažovalo jako o jeho nástupci. To bohatství plynulo tady odtud, ze zlata z rychlebských (reichensteinských) dolů, kde pracovalo na dvacet tisíc kovkopů, odhodlaných permoníků, k jejichž potřebě nechal kníže postavit hornické domy a poblíž krásný renesanční kostel zasvěcený svatému Kryštofovi, který mimo jiné může být i patronem horníků. Na tom kostele byla věž, na niž se za mírný poplatek dalo vylézt. Takové výzvě nešlo odolat. Co jsem tam viděl, o tom příště.