KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Belzebub Černický a zraněné studentstvo

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Belzebub Černický a zraněné studentstvo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Viktor Ullmann byl hudební skladatel, který několik roků vedl operu v Ústí nad Labem, ve městě, ve kterém po osmdesáti letech od jeho zavraždění v Osvětimi jakési umělecké „studentstvo“ sepsalo podivným jazykem cosi jako dopis, ze kterého lze vyrozumět, že jim vadí socha, která tuto oběť holocaustu připomíná. Autorem té zajímavé sochy, či lépe řečeno objektu, který je od minulého týdne instalován před budovou FUD UJEP (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem), je totiž… Jiří Černický. Mimochodem ústecký rodák…

Ano, ten Jiří Černický, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, jenž loni „studentstvo“ hrozně zranil, když si dovolil napsat, že už se mezi ním necítí nejlépe, protože musí pořád dávat pozor, aby se ho náhodou něčím nedotkl. Jeho v podstatě mírně, ale výstižně formulovaná rezignace, z níž především čišel smutek a údiv, ano smutek a údiv stárnoucího, a ano, bílého (!) muže, co se to s mladými lidmi děje, způsobila, že se z něj stalo cosi jako belzebub, který citlivému uměleckému „dorostenstvu“ nahání strach a způsobuje mu úzkost.

V dopise, který pro jistotu nenese podpisy, jeho potenciální oběti z Ústí píší, že by „Chtěly vyjádřit solidaritu ke zkušenostem studentstva, jehož byl Černický pedagogem v letech 2010–2023. Odsuzujeme mediální výstupy Jiřího Černického. Stav, kdy tento autor získává v prostranství přímo před budovou FUD významný prostor pro realizaci vlastního díla, nepovažujeme v souvislostí s mediální prezentací tohoto pedagoga za optimální. Prostor fakulty i prostor před fakultou by měly být bezpečným prostorem hlavně pro studentstvo.“

Normálně by člověka napadlo, že autor je nebezpečný, možná přímo šílený a osobně a fyzicky ohrožuje kolemjdoucí, především má spadeno na studentstvo všeho pohlaví. Nebo případně že jeho dílo používá elektrický proud, jenž probíjí a zasahuje kolemjdoucí. Nebo socha stříká kyselinu. Nebo hrozí, že se zřítí. „Studentstvo“ se však cítí ohroženo nepřítomnou osobou autora, tedy jeho názory, které si loni dovolil vyslovit – a které samozřejmě vůbec nesouvisejí se sochou. Ta přesto, nebo právě proto, studenty zraňuje už v okamžiku, kdy jdou kolem ní: asi se začnou chvět, udělá si jim nevolno, vzpomenou si na ubohé studenty umprum, které Černický tyranizoval tím, že ho přestalo bavit se s nimi vídat při školní výuce… A oni, chudáčci chtějí „bezpečný prostor“… Bezpečný prostor jim bere socha. Socha připomínající zavražděného hudebního skladatele. Kde se v nich takové věci berou? Kdysi se říkalo: Jsou blbí, nebo navedení?

Bylo by to k smíchu, kdyby to zároveň nebylo… k smíchu. K pláči je ale něco jiného. Dopis, sice anonymní, ale nejspíš reálný a relevantní, stál vedení školy za oficiální odpověď. V ní se pedagogové v podstatě anonymnímu „studentstvu“ omlouvají a souhlasí s tím, že příště budou věci „lépe konzultovat“. Sochu sice neodstraní, ale „studentstvo“ uklidňují, že je to pouze dočasná instalace. Chybí jen nabídka psychoterapeuta v případě, kdyby se někomu z řad „studentstva“ přitížilo. Ani slova zastání pro Jiřího Černického, ani slova o tom, že takhle se ve svobodné zemi, kterou Česká republika snad ještě je, nelze chovat. Anebo lze, ale je nutné nést následky. Že se právě takovým vyděračským dopisem, který nese rysy netolerantní ideologií vygumované mysli, zbavuje jeho „autorství“ nároku, aby je bral někdo vážně. V životě a třeba i v tom umění. Na něž právě prokázali, že se vůbec nehodí.