Zemřel architekt, jehož životní dílo doslova ztělesňuje jeden z nejvlivnějších stylů druhé poloviny dvacátého století – hi-tech. Nikdy sice nezískal takovou slávu jako jeho kolegové, zato po dlouhé dekády zůstal věrný svému přesvědčení o tom, jak má vypadat správná architektura. Odmítal módní vlny a dokázal otevírat témata relevantní i v dnešní globální architektonické debatě – od udržitelnosti přes adaptaci budov až po kritiku byrokratizace profese.

Kabelková architektura

Nicholas Grimshaw měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal úspěšným architektem. Po matce, portrétní malířce, zdědil umělecké vlohy, po otci, leteckém inženýrovi, pak nadšení pro techniku. Ta se nakonec stala středobodem jeho profesního zájmu – možná i proto, že o otce přišel už jako dítě. Již v dětství stavěl lodě, domky na stromech a skládal stavebnici Meccano (britská obdoba československé stavebnice Merkur). Díky svému talentu pak získal mnohá studijní stipendia a po absolvování prestižní londýnské Architectural Association v roce 1965 založil s Terrym Farrellem vlastní kancelář. Jejich první velký projekt – přestavba terasových domů v Londýně na studentské koleje – zaujal odvážným technickým řešením a přitáhl pozornost dokonce i vizionáře a velkého Grimshawova vzoru Buckminstera Fullera.

Sedmdesátá léta, kdy se Grimshaw profesně naplno etabloval, patřila v Británii hi-techu – architektonickému stylu, který se zrodil právě na ostrovech a proslavili jej Richard Rogers (především budovou Centre Pompidou) či Norman Foster. Grimshaw se zařadil mezi pionýry tohoto stylu, který našel obrovské uplatnění také v tehdejším Československu (například hotel a vysílač na Ještědu, pražský obchodní dům Máj či žižkovská televizní věž), a věrný mu zůstal prakticky po celý život. Nechápal jej jako módní směr, naopak – vymezoval se proti tzv. „handbag architecture“, tedy stavbám navrženým primárně jako ikonické objekty, které mají vyjadřovat hlavně prestiž. Pro Grimshawa byla klíčovým aspektem staveb jejich schopnost přizpůsobit se novým funkcím.

Nejlépe to prokázal v případě továrny Herman Miller v anglickém Bathu z roku 1976, k níž se po čtyřiceti letech vrátil (již jako ke státní památce), aby ji přeměnil na fakultu umění a designu. Budova to umožnila díky modulární konstrukci a variabilnímu plášti. I další jeho díla, třeba tiskárna deníku Financial Times, se později proměnila – dnes slouží jako datové centrum. Grimshaw sám říkal, že „nejdestruktivnější věcí je budovu zbourat“.

Pod dekou byrokracie

Architektonická kancelář Grimshaw proslula zejména velkými infrastrukturními stavbami. Terminál Waterloo International z roku 1993 s odhalenou „kosterní“ střechou inspirovanou gotikou a viktoriánským inženýrstvím se stal jedním ze symbolů novodobého Londýna i celé Anglie. Následovala letiště v Istanbulu, Petrohradu nebo Melbourne, newyorské Fulton Center či National Space Centre v Leicesteru. Jeho bezkonkurenčně nejslavnějším dílem je ale projekt botanické zahrady se vzdělávacím střediskem Eden v Cornwallu z roku 2001 – futuristický komplex kopulí z ETFE fólie, který se stal nejen architektonickým skvostem, ale i vděčným turistickým lákadlem. Tuto konstrukční technologii uplatnil ještě několikrát a experimentovat se s ní pokoušeli mnozí další, mnohdy velmi neúspěšně – u nás je toho důkazem Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze, přezdívaný s přímočarou lidovou upřímností: Prezervativ.

Grimshaw se vyjadřoval také k otázkám architektury dostupného a sociálního bydlení. Patřil k zastáncům konceptu „micro homes“, malometrážního bydlení, které považoval za nutnou odpověď na bytovou krizi, nikoli za „slumy budoucnosti“. Podobně se vymezoval i vůči přebujelé byrokracii oboru, když přiznával, že ho jako architekta nejvíce unavují neustálé právní a administrativní boje, které ho stojí víc sil než samotné navrhování. A podobou frustraci sdílí jeho kolegové snad všude po světě, ti v Česku s extrémně dlouhou dobou povolování staveb o to více.

V roce 2016, kdy odcházel ze svého studia se šesti sty zaměstnanci, současně získal nejvyšší britské ocenění za celoživotní přínos architektuře RIBA Gold Medal – šlo o zpečetění profesního života architekta, k jehož mimořádně podnětnému dílu se budou vracet další a další generace.