Ukusuji opatrně jablko odrůdy Opat Bruno, to je slavný vyšebrodský semenáč neméně slavné odrůdy Grávštýnské. Přemýšlím, jak může být toto jablko tak jemné chuti. Přezrálé není, dokonce bych řekl, že je vcelku ideálně zralé. Ach tak, ono má jen pramálo kyselin. Proto tak opatrná, a přece přítomná jablečná chuť, velmi světlá a mezi rty až nepatrně mazlavá dužina. To je zajímavé. Včera jsme si několik jablek z výstavky jen seřízli a nyní se k nim vracím. Malinové hornokrajské na zavadlém řezu voní po jahodách. Vida. Zařízl jsem do živého a v té chuti jsem to našel. Je přece, hrome, malinové. No dobře. Chuť je něco kapinku jiného než vůně na zavadlém řezu, nebuďme rozumbradové. Krásná bílá dužina chutná tak dobře. Včera jsme snědli Jeptišku, to byla tak výrazná směs kyseliny, prozrálé sladkosti a zároveň antokyaninového tónu, který mají jen jablka s výrazně červenou či obecně tmavou slupkou. Ne nadarmo se jí říká „železné jablko“.

Krátkostopka královská je placatá a žluťoučká jako máslo. Ne jako to od agrobaronů, ale jako to, co jsme měli utlučené v předsíni ve vědru s vodou, když jsem byl kluk. To je husté jablko, ta sytá chuť podbarvená kyselostí s trochou navinulého. Plnost, jíte to po malých kouscích, jako by to byly už křížaly. Dlouho koušete a rozpouštíte, musíte si to odpracovat.

Gdánský hranáč je jedno z těch mastných a temně rudých jablek, která se nápadně lesknou a běžnému smrtelníkovi jistě přijde, že je někdo vysádloval. Občas jsou jich plné krámy a člověk neví, jestli na ně má vlastně chuť. Tedy chuť vzít je do ruky. Ale když je upečete, vydlabete je raz dva.

Česká pochoutka má tvar jako Ovčí hubičky. Ano, tak se ta odrůda jmenuje podle protáhlého tvaru kužílku spodní části jablka. Něco v té chuti znám. Aha, to aroma je totiž jako panenské, ale dužina je jiná. Trochu sladší a samozřejmě ranější. Landsberská reneta je teda sytá a velice jablečná s kouskem trpkosti a ušlechtilou kyselostí. A co nám to připomíná, krátkostopku? Taky je taková placatá. Ale pozor, tohle jablko hezky křoupne. Smiřické vzácné, joj, no to je dortík. Ty obří lenticely na velkém jablku. Ty přímo prasknou jako blok křehounké skály, až jdete přepočítat zuby. A co je v nich šťávy. Vzpomínám na Ameriku, tam taková jablka rádi jedí.

A teď to Chodské, to je tak šťavnaté, ale co to v něm je, ono není hutné, svěží kyselost, člověk si úplně poskočí. No, ono taky trochu víc dozraje a bude to kapku jiné. Tady totiž Croncelské je už trochu přezrálé, to má tu slupku, která se dá do štrúdlu vystrouhat úplně do mrtě, jen si to představte. A je to ta chuť žlutých jablek, kterou znáte. Prostě jsou sladká a takhle průhledná.

Sudetská reneta mně ukáže kus pohraničí. To je přece jen takové jablko z podhůří. Pěkně kyselé s tou červenou chutí, silné a křupavé. Skrz koženáče se můžeme podívat do ciziny. Tady mám kožené z Holandska, Anglie i Francie, každé je trochu jiné, ale jsou pořád tuze kožená. Jablko na křížaly, na sušení. Ale ono taky dojde a bude za pár týdnů velmi jemné. Některá vypadají docela jako brambora.

A tady je takové krásné pruhované francouzské jablíčko Rouge de Treves. Aha, to se nedá jíst. Je to jako žvýkat dubovou podlahu. Hořké. Stačí docela malý kousek a dásně se vám úplně zacelí. Z toho se dělá calvados nebo cidre. Takových tu máme pěknou řádku, menší tuhá jablka, co hned na řezu zhnědnou.

Úplně nakonec je tu Bramley – a to je kyselé. Třeba znáte Boikovo, ale to je lahůdka. Jenže Bramley, to se vám ty zuby úplně rozpouštějí. S těmi se peče a dávají se do klobásek. Chutnalo?