Stvořit pámbu Adama jako hlemýždě, ubyla by nám fůra starostí. Zmizel by problém s genderem – hermafodit má v rukávu či kde to i to. Neřešili bychom, kam až lze zajít a neztratit páteř. Ale hlavně by nebylo bytové krize. S bejvákem na zádech by lidstvu odpadlo protivné placení hypotéky nebo nájmu, anebo nutnost případně sehnat někoho, kdo to zaplatí za mě. V tom posledním se ovšem stále víc šikovných exemplářů člověka sapiens dokáže šnekovi zahradnímu vyrovnat i bez ulity. Slizká cestička ovšem zůstává.

V roce 2010 dorazil do Nizozemska somálský manželský pár Kasim a Dahin Madoobovi se svými dvanácti dětmi a nárokem na azyl, který jim byl poskytnut. Po roce a půl v azylovém centru byla veliká rodina umístěna do malého města Weert poblíž belgických a německých hranic.

Kde tedy najít střechu nad hlavou? Madoobovi, ačkoli měli těch hlav víc než dvě sedmihlavé saně, nepanikařili. Věděli, že nizozemské obce mají zákonnou povinnost zajistit azylantům, kteří získají povolení k pobytu, místo k bydlení. Místní radnice proto poskytla rodině, která se rozrostla ještě o další tři děti na celkem sedmnáct lidí, dva byty o rozloze 200 metrů čtverečních, které nápaditě spojila v jeden prostorný dům. Logicky – do nějakého krcálku by se nevešli. Akce stála 70 tisíc eur. Z bytů mělo být původně centrum pro osoby se zdravotním postižením. Když jsem před patnácti až dvaceti lety sólo cestovala po Asii a dávala se do rozhovorů s místními, jako přes kopírák se opakovala následující výměna. Já: „A kolik tak myslíš/myslíte, že v té Evropě vyděláváme?“ (Evropu jsem používala bez dalšího, v očích značné části mých konverzačních partnerů podružného členění na národní státy, což jim nevyčítám – my v Evropě také používáme univerzální „Afriku“. Ostatně, ony i ty národní státy mezitím nějak vybledly…) Odpovědi sice extrémně variovaly – slyšela jsem všecko od tisícovky dolarů po miliony za měsíc – ale znamenaly totéž. Pro lidi, kteří byli objektivně velmi chudí, představovaly nepředstavitelné, astronomickou sumu, zářící truhlu z pohádek, otevřenou Alibabovu jeskyni, magickou bezednou fontánu, ze které si lze nabrat tolik, kolik kdo chce, a stejně bude stále plná, ani euro neubude. Tak proč nenabírat? Že svůj sen o pečených holubech létajících do huby sní laoský tuktukář ze Savannakhetu, je jedna věc. Jiná věc je, že „Evropa“ je skutečně ochotná mu je tam poslat. Včetně nás? Jsme necelý rok od plné účinnosti migračního paktu a reálně nikdo neví, neboť ministerstva vnitra nesděluje, jakými mechanismy se do českého práva přenese co. V nizozemské provincii Limburg, která se tak pěkně postarala o klan Madoobových, čeká na vhodné bydlení dalších osmnáct rodin se sedmi či více členy.