Po celém Plavnu stojí na ulicích, před obchody, na náměstích figuríny staršího legračního pána s malým klukem, se kterým to ten pán nemá lehké, ale zjevně se mají rádi. Je to Otec a syn, Vater und Sohn, komická dvojice klasického typu, něco jako třeba náš Spejbl a Hurvínek, s nimiž mají společný řekněme generační konflikt převedený do grotesky. Obvykle tam jde o to, že synek otce nějak nenáročně zlobí, ale tatínek, jenž to někdy odnese i tělesně, třeba si namele, mu pak vždy odpustí a vše dobře dopadne. Namaloval a vymyslel je zdejší rodák Erich Ohser jako tzv. strip, tedy krátký komiks, kreslený vtip na pět šest okýnek. Vycházel v letech 1934 až 1938 v Berliner Illustrierte Zeitung, což byl nejčtenější německý časopis, jemuž ještě ti dva mohutně zvyšovali oblíbenost.

Oblíbený v těch letech byl v Německu ovšem také jiný pán, sám bezdětný, také poněkud komický, ale spíš hrozivý a démonický, jemuž byl ten Ohserův kreslený tatínek naprostým protikladem. Tento otec je dobrák od pohledu, kulatá holá hlava, velký mroží knír, nemotorná postava oblečená do vesty a kalhot s nezbytnými šlemi. Prostě maloburžoazní charakter z jiných časů než pochodujících uniforem a semknutých formací. Přesto, nebo právě proto, byl tento prostomyslný komiks v nacistickém Německu nesmírně populární, příběhy vycházely v samostatných knihách, kterých se prodaly statisíce, přestože byly tak odlišné od ducha a estetiky těch let. Navozovaly dojem klidu a staromódní pohody, rodinných hodnot, jež, byť bez matky, vytváří ten neškodně konfliktní vztah hodného taťky a malého rošťáka, kteří třeba jedou někam na výlet, kde zmoknou, nebo se jim něco rozbije, nebo spadnou do vody, prostě takový německý humor bodrého typu.

První ty figuríny stojí v hale na nádraží, kam jsem dojel za brzkého soumraku, čímž tu navazuji na minulý díl o vánoční cestě do Fojtska čili Vogtlandu. Plavno neboli Plauen leží ve středu této s Chebskem sousedící zemičky v jihozápadním Sasku. Je to hezké historické město s pětašedesáti tisíci obyvatel, tedy dvakrát větší než ten Cheb, takže ne tak malé. Před sto lety jich mělo ovšem na sto tisíc, neboť tolik jich nasál zdejší vysoce rozvinutý průmysl, jenž se ve východoněmecké verzi držel až do devadesátých let. Základem byly textilky a s nimi závody na výrobu pletařských strojů, jimiž se vybavovaly ty místní fabriky, ze kterých se vinuly nekonečné stohy látek a tkanin. Celé krušnohorská oblast je spojena s krajkářstvím, tím titěrným splétáním nití pomocí paliček, kterými přehazovaly trpělivé ženy, aby vytvářely proděravělou textilii, do níž se nešlo obléci ani se jí přikrýt ani se jí zahřát, ani utřít s ní nic nejde, nos nebo rozlité mléko. Jediný smysl krajek je ozdobný, dekorativní, zkrášlovací: jsou to dečky, volány, límce, ubrusy, čepce, jupky, spodní prádlo, také nějaké mám…

Ne že bych byl expert, tolik ale vím, že krajek je mnoho druhů, ale ta zdejší Plavenská krajka, Plauener Spitze, je zvláštní v tom, že to byla první strojově vyráběná krajka, ovšem už v roce 1883, takže vlastně jde již o historický artefakt, a tudíž o unikát, který je chráněn ochrannou známkou. Patent na tkaní krajek patřil několika továrnám tady v Plavnu a okolí, z nichž pak po roce 1945 vznikl VEB, tedy Volkseigener Betrieb, státní podnik Plavenská krajka, jenž okrajkovával kdejakou východoněmeckou, ale třeba i sovětskou a jinou soudružku či mládežnici. Lze se domnívat, že doba krajek, aspoň prozatím, skončila, skoro celý evropský textilní průmysl vymazala globalizace, hustá síť fabrik a fabriček zanikla, nejdřív je tady pohltily mnohem dravější ryby ze Západu; a i ty pak odpluly někam do asijských vod. Něco ale zůstalo, nějaké velmi sofistikované firmy na specializované výrobky, nějaké high-techové dílny a asi i tradiční důmysl a píle místního obyvatelstva, takže přes jeho úbytek patří tahle část bývalé NDR k těm úspěšnějším a životaschopnějším. To je vidět i na podobě saských měst, jež jsou na pohled v dobrém stavu, domy opravené a udržované, atmosféra poklidná a spořádaná, takže jestli někdo cítí nostalgii po starém dobrém západním Německu, ať se jede podívat do těchto nenápadných míst v Německu východním (ve skutečnosti historicky středním, ale to jen na okraj).

Ale já tam jel, jak jsem minule napsal, za krušnohorskými Vánocemi, s úmyslem koupit si na vánočním trhu do sbírky Räuchermanna, kouřícího panáčka, a štólu a možná ještě něco. Znám to město, jezdil jsem tam ještě za dob NDR, z mých domovských Kraslic to je vedle Cvikova (Zwickau) první větší město za hranicemi, ovšem muselo se tam oklikou přes Vojtanov u Chebu, protože hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal, jak pravil Gustáv Husák. Vyráželi jsme sem ještě jako gymnazisti na čundr, což byla taková východní forma on the road. Východoněmecké pivo bylo slabé a levné, dostupná byla kmínka, blicí víno Rotkäppchen čili Červená karkulka a dusivé cigarety Cabinet. Vůně trabantů, bílých buřtů v housce a umělých hmot působila exoticky a vytvářela dojem, že už jsme opravdu někde na cestě, a kdybychom chtěli, dojedeme k moři, což se jednou i stalo.

Vzorovým městem východního Německa ale Plavno nebylo, na to leželo příliš blízko západních hranic a mělo svou vlastní „fojtskou“ hlavu. Pád východoberlínského režimu začal na podzim 1989 vlastně tady. Nejprve „lidovou policií“ (opravdu se jmenovali Volkspolizei) obsazeným plavenským nádražím v noci ze 4. na 5. října projely vlaky s uprchlíky z pražského velvyslanectví SRN (východní Němci si vymínili, že se musí přes jejich „legální“ hranici), což elektrizovalo ve městě situaci, takže když se o dva dny později, 7. října, „slavilo“ čtyřicet let NDR, byly v centru města tisíce demonstrantů. Ti, zatím bez transparentů, volali po svobodě, reformách a volnosti pohybu a zároveň, že oni „zůstanou tady“, což bylo pak tím heslem všude jinde. Zmatené úřady poslaly hasičské vozy, nad ulicemi lítala helikoptéra, Stasi byla v pohotovosti. V kostelích se pak sešli disidenti a opozičníci, kteří byli v NDR především spojeni s církví, a vydali prohlášení, Plavenskou výzvu. Teprve až pak, o dva týdny později, se rozjely velké demonstrace v Lipsku a v Berlíně a o měsíc později, 9. listopadu, padla Zeď. Ale začalo to o měsíc dřív tady, v Plavnu.

Vánoční trhy tam měly klidný průběh, který jistily betonové zátarasy na místech, kudy by se dalo do lidu, jenž zůstal, vniknout, jak se to už několikrát v zemi stalo. Já jsem se ničeho takového neobával, ale přece jen jsem na to myslel, když jsem postával se svařeným vínem u jednoho pultíku. Na pódiu se střídali lidoví muzikanti, pak jej ovládla rytmická skupina, jejíž vystoupení vyvrcholilo snaživým provedením písně Wo, kleiner Vogel, ist dein Nest?, již zpívala zpěvačka se zřejmým českým akcentem, ale zkoumat jsem to nehodlal. Renesanční radnice se štítem s orlojem a městským znakem tvořila pozadí té nesmrtelné písni, jež už padesát let mentálně spojuje lid z obou stran Krušnohoří. Svařák čili Glühwein, který se tedy prodává také ve variantě vína jablečného, se pomalu vstřebával do mého krevního oběhu a zaplavoval mou mysl nasládlou mlhou. Z temného nebe se vynořil okrouhlý měsíc, jenž elegantně vplul mezi dvě hranolové věže kostela svatého Jana Křtitele. Nejednou jsem měl pocit, že se vlastně vůbec nic nemění, že vedle dočasných věcí je tu něco, co zůstává, třeba chuť svařáku, měsíc a ta cukrová píseň, kterou ta asi česká zpěvačka, jež si sem přijela něco vydělat, právě dozpívala. Šel jsem si koupit ještě jeden.

Ten Erich Ohser válku nepřežil. Nacisty neměl rád, a když se dostali k moci, vyloučili ho z říšské komory výtvarníků, takže nesměl vystavovat a živit se uměním. Pro strip Otec a syn dostal výjimku, nesměl se ale podepisovat svým jménem, používal značku e.o.plauen. V roce 1938 s komiksem skončil. Na jaře 1944 ho kdosi udal, že se vyjadřuje poraženecky i zesměšňuje Josepha Goebbelse. Den před soudním řízením se oběsil v berlínské cele. V posledním díle nechá tátu odejít do nebe.