Konferenci International Oak Society navštěvuji rád již po léta zejména pro velmi ojedinělou celosvětovou komunitu, která se kolem dubů točí. Koná se obvykle jednou za tři roky a letos se po mnoha létech vrátila do Mexika, kam jsem kdysi mezi dubaře zavítal poprvé. Měl jsem poměrně závažný úkol. Totiž seznámit se během několika dní s co nejvíce lidmi a vytipovat ty nejzajímavější pro budoucí spolupráci. Tehdy jsem již čtyři roky pracoval na projektu privátní sbírky dubů, známé coby „quercetum“. Coby člověk s extrémně nízkou seznamovací schopností jsem trnul v obavách, jak tenhle sociální experiment dopadne.

Všechno ale bylo jinak. Dubaři se seznámili za pár dní se mnou tak dokonale, že když se během slavnostní galavečeře otevřely náhle dveře a neznámý sběratel ze střední Evropy vešel dovnitř, stal se zázrak. Prezident společnosti se zvedl od talíře, vykročil k němu a podal mu ruku se slovy „jsem velice rád, že vás tu máme“. Jak se tento husarský kousek povedl, je na jiný příběh, ale s dubaři jezdíme podnes a oni s námi.

Stupeň poznání o rodu Quercus, totiž o dubech, se v posledních dekádách dramaticky prohloubil. Docela dobře dnes víme, jak prakticky nejpestřejší stromový druh vznikl a jak se v dobách ledových choval. Prchal před ledovci na jih do svých refugií a za neméně dramatických okolností se pokoušel na sever vracet v různých podobách a s různým úspěchem. Vcelku známou skutečností je, že zatímco evropská dendroflóra byla značně ochuzena omezenou možností přejít pohoří táhnoucí se od západu k východu, ta americká měla štěstí v orientaci severojižní, a je tedy výrazně bohatší. Ovšem i jí se v cestě na sever stavěly různé nenadálé překážky – a ne každý druh je ve své migrační strategii dostatečně zručný. Duby to mají poměrně ztížené svým poměrně objemným žaludem, který lítá tak leda s pomocí sojky, hopká s veverkou a plave za určitých okolností vyčervený obalečem. Bohužel o žaludy a jejich obsah měl vždycky zájem kdekdo.

Pro leckteré duby se tak stal osudným například vznik pouští, či prostě rychlejší životní strategie pohyblivějších dřevin, které jim neumožnily efektivně cestovat. Zabraly jim prostě místo. Nezanedbatelný je patrně i vliv člověka, jakkoli je obtížné ho doložit ve známém rozsahu starověkých kultur.

Existuje tedy poměrně úspěšná teorie, která říká, že řada z dnešních zhruba 179 druhů dubů rozeznávaných na území dnešního Mexika mohla kdysi růst daleko severněji, anebo alespoň část jejich genetické výbavy je připravená na daleko významnější adaptabilitu. Protože výše uvedená druhová pestrost je nejvyšší na světě, v Evropě jde pro srovnání o zhruba tři desítky druhů, poutají na sebe související otázky celou řadu úloh od vědeckého bádání až po zcela komunitní až soukromé mise skupin či jednotlivců. Duby jsou totiž v Mexiku jedním ze zásadních hospodářských zdrojů řeziva, paliva, dřevěného uhlí a stínu kávovníkové plantáže. Snaha o jejich konzervaci vyvolává často tzv. asistovanou migraci a ta ukazuje dechberoucí schopnost adaptability v parametrech nebývale zajímavých. Sucho, teplotní výkyvy, změna distribuce srážek a extrémní stanoviště je spolu se schopností křížit se navzájem posouvají do škatulky „stromy budoucnosti“.

Obecně se předpokládá, že migrace druhů by byla bez vlivu člověka dramaticky rychlejší, a v posledních dekádách je pro to stále více dokladů. Duby se posouvají na sever s pro ně až nezvyklou rychlostí, leč ve fragmentech. Dubaři se pro monitorovanou asistovanou migraci vyslovují v drtivé většině a do celé věci se zapojují každoročně tisíce dobrovolníků po celém světě.