Občas se k večeru v zahradě tak nějak zasekne čas, přilepíme se k nějakému místu jako vosa na bonbon a musíme si povědět „všechno“. Obvykle to začne nějakou tou faunou, protože ta nám není každodenním chlebem a vždycky takříkajíc něco značí. Hojnost slunících se ještěrek pozdraví léto a ve stejné době se vydá na lov obří ropucha Ráchel, matečná užovka přezdívaná familiárně „hadice“ a tu a tam napojíme pochrupujícího ježka. Každopádně jinak se obdivujeme už jen výhradně flóře, co nám kde vykvetlo, jak co roste, kdy se co vyselo a případně i co nám zašlo. To by se od zahradníků dalo čekat. Koneckonců, máme v kultuře dva tisíce druhů vytrvalých peren a stovky dalších v záhonových testech. Máme se o čem bavit a čemu obdivovat.

Když jsme na prahu devadesátých let s otcem zakládali první zahradnictví, neměl jsem velké pochopení pro jeho elán šedesátníka, s nímž kosil dvoumetrové lebedy, a ve dvojici jsme pak chodili s postřikovači a snažili se z téhle pustiny udělat závod dle jeho představ. Nosil je v hlavě desítky let a pro ně zase neměli pochopení soudruzi. Tudíž v osudové chvíli „teď můžem“ byl jak protržená přehrada. Zářnost poválečných zahradnictví jsem neznal a ani neměl kde nakoukat. Vynasnažili jsme se a v dekádě skutečně závod vznikl. Jeho tehdejší entuziasmus jsem ostatně v sobě později také našel. O to více si vzpomenu, jak se o mnoho let později tatík poněkud nečekaně vyznal z jisté deziluze: „Už nebudu do zahrady chodit. Lidi se změnili.“ To mě samozřejmě zaujalo a zarýpl jsem hlouběji. „Oni přijdou s tím, že mají představu, co má ta kytka umět, a já jim mám tu kytku jako stvořit. To je úplně naruby.“ Zprvu jsem úplně nevěděl, kam míří, ale vysvětlili jsme si to. On rostliny celý život obdivuje pro jejich jedinečnost a roli zahradníka vidí v tom, dělati květeně pomyšlení. Tedy chápat rostlinu jako „slouhu“ je mu zcela cizí. Očekávat od rostlin, že zakryjí naše blbá rozhodnutí, se stalo až příliš ohranou deskou.

Samozřejmě se zákazníky obdivujícími říši rostlin rozprávěl velkoryse a inspiroval je. Stejně jako to děláme my všichni, zahradníci s kouskem prsti v krvi. Přesto, či právě proto mě občas zaskočí nějaký ten příslušník kmene „všechnomamů“. Lidsky mám samozřejmě velmi rád situaci, kdy někdo přijde a řekne: „Co máte zajímavýho?“ To je výzva. A tak začneme třeba tady pomněnkovcema. Na jaře mi tam toho kvete hodně, spíš něco na teď a do polostínu. Dobře. Tak lilie. Ty mám. Vida, má lilie, to už něco znamená. No a tady tyhlety kakosty, ty dlouho kvetou. Ty mi zašly. Tak mám padesát druhů kakostů, co třeba tyhle? Kakosty už jsem měla, zašly mi. Zvonky mám, jarmanky mám, dlužichy mám. Saprlot, to musí být zahrada.

Co třeba tadyhle žluťucha? Nechci nic žlutého. Ale ta je velice krásně bílá. Nechci nic vysokého. Máme i nízkou. Ne. Hm. Vypadá to, že kyselo je moc kyselé a bramborák je moc bramborovej. Co teď? Skoro jako když vám nemáme co nabídnout. A to má jen dvě řešení. Buď si něco najde sama, nebo odejde a do hodiny máme na stránkách hejt, jakej jsem brundibár. Zdá se, že soudružka Příroda udělala někde chybu a zapomněla mi vymyslet nízkou kytku na zastíněnou skalku kvetoucí v červnu. Běhám po zahradě a hledám hajničku v květu. Zlatoúhelník je ze hry, ten je, chudák, žlutej. Najdu pěknou nízkou čechravu, ale ta kloní hlavy, jak je zvadlá, tak ji běžím zalít. A hele, bika. A tady černohlávek. Tuším, že tyhle perly domácí flóry by nikoho do kolen neposlaly. Vzpomenu si na tátu. Tak budu brundibár, ale s krásnou bikou, bílým černohlávkem a zalitou čechravou, no.