Odpověď na otázku položenou v titulku byla v české veřejné debatě z úst zástupců budoucí koalice slyšet v posledních měsících opakovaně – přece „Fialova vláda“. Nechme teď stranou, nakolik se toto obvinění opírá o realitu. V posledním týdnu příslovečné „vidle“ do visegrádské spolupráce totiž hodil někdo jiný, její dlouholetý rétorický podporovatel Viktor Orbán.

Maďarský premiér se v posledních měsících k „reaktivaci V4“ vracel opakovaně.

Události posledního týdne pochybnosti o tom, zda k sobě mohou země regionu najít zpátky cestu, naopak přiživily. Doslova několik dnů před plánovanou cestou do Maďarska zrušil Karol Nawrocki bilaterální část návštěvy, tedy schůzku s Orbánem v Budapešti. Prezidentův mluvčí Rafał Leśkiewicz poukázal, že sice „Maďarsko je důležitým ekonomickým a politickým partnerem v rámci EU“, ale „v politice mají význam i okolnosti takových setkání“.

Onu „okolnosti“ byla Orbánova cesta do Moskvy jen několik dnů před prezidentským summitem. V polských médiích byla popsána jako „lenní hold“ Vladimíru Putinovi, který obdržel od Orbána ujištění, že nejenom „tuto zimu“, ale i „kdykoliv do budoucna“ Maďarsko počítá s Ruskem jako hlavním partnerem v oblasti energetiky.

Maďarsko a Slovensko zůstávají v rámci celé EU dlouhodobě nejvíce (de facto zcela) závislé na ruské ropě a plynu. Nejčastějším argumentem, který lídři v Bratislavě a Budapešti používají navenek, je zeměpis, především tedy skutečnost, že nemají přístup k moři. Jak poukazuje analytik Dominik Héjj, Karol Nawrocki se ve svém projevu na závěr prezidentského summitu vcelku bez obalu zaměřil právě na tento argument: „Chápeme geografickou polohu naších sousedů, přesto investice realizované v posledních letech vytváří nyní mnohem příznivější podmínky pro diverzifikaci zdrojů energie a směru dodávek.“

Už během návštěvy v Bratislavě Nawrocki připomněl, že oproti stavu před několika lety udělala střední Evropa k diverzifikaci celou řadu kroků. Česko za vlády Petra Fialy dokázalo, že lze diverzifikovat rychle, i když jde o zemi bez přístupu k moři. Mezi Polskem a Slovenskem se už v roce 2022 dokončil plynový interkonektor, který vytvořil zcela nové možnosti propojování. Většina rafinérii je už technicky připravena na zpracování jiné než pouze ruská ropy. Z jihu je Maďarsko a Slovensku plně napojeno jak na chorvatský terminál LNG na ostrově Krk, tak na ropovod Adria. Polsko svoje plynové terminály intenzivně rozšiřuje, aby zvětšilo kapacitu suroviny, kterou bude moci přijímat, a tedy i exportovat dál.

Pro Budapešť a Bratislavu samozřejmě dlouhodobě platí, že „zeměpisná výmluva“ pouze zastírá argument vnitropolitický. Na jedné straně se oba státy potácí v ekonomických potížích a dlouhodobě oddalují vidinu větších investic do svých energetických sítí. V podstatě zamrzly ve stavu z devadesátých let, kdy pro střední Evropu neexistovala jiná alternativa, než závislost na Rusku, zděděná z dob komunismu.

Za druhé, je tady zcela validní argument týkající se cen plynu pro průmysl a domácnosti, které by investice do diverzifikace nepochybně minimálně dočasně zvedly. I proto mohou jak Orbánova, tak Ficova vláda svůj odpor ke změně současného stavu prezentovat jako obhajobu národních zájmů a zájmů svých občanů.

Marcin Przydacz, Nawrockého „člověk na zahraniční politiku“, v souvislosti se zrušením schůzky v Budapešti napsal, že Polsko ctí v těchto otázkách odkaz prezidenta Lecha Kaczyńského, neúnavného bojovníka za energetickou diverzifikaci ještě v dobách, kdy to bylo v Evropě téma pouze pro „rusofobní příznivce konspiračních teorií“. Aby se toto vnímání v evropském mainstreamu změnilo, nestačila ani anexe Krymu a válka na Donbase (druhá nitka Nord Streamu začala vznikat až poté), došlo k němu postupně až po únoru roku 2022. Ještě krátce předtím se zástupci německé vlády posmívali Donaldu Trumpovi, když mluvil o závislosti jejich země na ruských surovinách, a za každou cenu se snažili blokovat polské diverzifikační projekty – plynovod Baltic Pipe z Norska a terminál pro zkapalněný plyn ve Svinoústi.

I dnes samozřejmě lze mluvit o přetrvávajícím pokrytectví zemí „staré Unie“, které na jedné straně používají Slováky a Maďary jako vhodné fackovací panáky, když zároveň například Belgie či Francie dál nakupují ruský zkapalněný plyn a financují tak ruskou válečnou mašinérii. Zůstává však skutečnosti, že téměř celá EU nezávisle na politickém zbarvení pochopila, že národní bezpečnost není bezobsažný pojem z dávné minulosti a že závislost na jednom dodavateli není bezpečná za žádných okolností. Minulý týden skončila v Bruselu jednání o podobě finálního odstřihnutí celé EU od ruských surovin, které by mělo probíhat už v letech 2026 a 2027.

Maďarské a slovenské odmítání jakýchkoliv kroků směrem k zmenšení vlastní závislosti na Rusku lze vykládat různě. Je v něm určitě i dávka přesvědčení častého v karpatské, ale i české kotlině, které říká, že dějinné bouře a konflikty „mezi mocnými“ lze přečkat v závětří. Nelze vyloučit i sázku na „velké přehodnocení“ mezinárodního řádu, v němž dojde k rychlé „normalizaci“ vztahů mezi USA, Ruskem a Evropou. Maďarsko a Slovensko by v tomto ohledu – poněkud paradoxně – zůstávaly posledními dědici zmizelého světa Francise Fukuyamy a Angely Merkelové, světa „po konci dějin“, v němž žije iluze, že kapitál nemá národnost, obchod (i s tak strategickými komoditami jako ropa a plyn) je „pouze byznys a nikoliv politika“ a železné danosti geopolitiky (třeba, že když jste na někom existenciálně závislý, tedy vydíratelní a nesuverénní), které platily ve vztazích mezi státy po celou historii, najednou nemají význam.

Kromě jiného, může mít tento přístup za následek i to, že se bude kooperace v rámci Visegrádské skupiny i nadále omezovat, jako v případě summitu v Ostřihomi tento týden, na poměrně bezobsažná setkání s nekonfliktními tématy jako „využití AI pro střední Evropu“ a „konkurenceschopnost evropské ekonomiky“. „Podstatná“ regionální témata bude Polsko řešit spíše s partnery z oblastí Baltského moře, kam se za poslední roky posouvá výrazně jeho pozornost.

Mezitím se kolem Dunaje bude tvarovat nějaká „post-habsburská“ osa, kterou však bude spojovat spíše sentiment k pohodlnému světu Angely Merkelové než Františka Josefa. Ani pro jedny ani pro druhé to ovšem není představa, kterou by měli vítat. Výzev, na které země středovýchodní Evropy samostatně nestačí, a naopak mohly by těžit se spolupráce, spíše přibývá než ubývá.