Po Hlivicích vedla cesta přirozeně do Katovic. Vlak se k nim rychle blížil hustou aglomerací, kde názvy zastávek zněly jako jména továren a odborových organizací: Zabrze, Ruda Śląnska, Chorzów, pak Katowice… Bylo léto, takže listy stromů zakrývaly kulisy dávné industriální slávy rajonu, kde byla taková koncentrace fabrik, dolů, koksoven, železáren a těžkého proletariátu, že stačilo, aby se tady vstoupilo do štrajku, a národní hospodářství se začalo hroutit. Ale z vlaku nic zvláštního vidět nebylo, snad jen častěji komíny, potrubí, staré haly a cosi jako výsypky, mezi nimiž sem tam zasvítily skořicovými cihlami kolonie řadových domků pro horníky, jimž se tady ve Slezsku říká familoky a které, když se trochu udržují, vypadají krásně navzdory nejspíš oprávněným představám o trudném životě pracujících. Pak vlak přijel do Katovic na nádraží, jež vypadalo jako menší americké letiště.

Byl jsem v Katovicích ve svém pokročilém věku poprvé – a věřím, že ne naposledy, protože to město mě ne snad uchvátilo, ale zaujalo, to určitě ano. Je to zas úplně jiné Polsko, než na jaké jsem byl na svých cestách po archeologických vrstvách Slezska navyklý, tedy nic archaického, nic středoevropsky barokního, nic oprýskaně rustikálního, tady všechno začíná až na konci 19. století, kdy se zde rozjede dusot po Porúří, druhého železného srdce Germánie. Ta tady ale přecházela do Polonie, takže německý kapitál nasával slovanský proletariát, jenž se tu třídně a národně uvědomoval a sílil. Němečtí a židovští velkomagnáti a uhlobaroni tu zanechají krásné vily, které se nedávno opravily, domy s emailovými štuky, secesní kavárny, dosud sloužící infrastrukturu a také ty dělnické kolonie, v nichž se rozbují politický radikalismus a napíšou se o nich sociální romány a natočí filmy.

Ze zdejších slezských dolů pocházela před první válkou víc než čtvrtina všeho německého uhlí, osmdesát procent zinku a skoro čtyřicet procent olova. I po roce 1918 ve městech pořád převažovalo německé obyvatelstvo, které se také v březnu 1921 v referendu, jež bylo poraženému Německu vnuceno vítěznými mocnostmi, vyslovilo pro setrvání v Německu. Nejvyšší rada Pařížské mírové konference ale rozhodla, že novému Polsku připadnou čtyři pětiny průmyslového souměstí, a tedy převážně německé Kattowitz se stanou Katowicemi, jež se začnou rychle polonizovat. Takže typicky největší polský katolický chrám, zasvěcený je Kristu Králi, se začne v roce 1927 stavět tady kousek od centra. Z toho po druhé válce moc nezůstane, díky čemuž se tu za lidového Polska mohou architekti činit. Postaví se tu po Varšavě druhý nejambicióznější paradenplatz, plac defilad, rynek pochodowy, na něm výstavné paneláky, kongresové haly a hotely ze skla a oceli, obrovský pomník slezským povstalcům a brutalistní obchodní dům Skarbek, jenž je tak ošklivý, až je krásný. A samozřejmě nejpodivnější stavba poválečných Katovic, obří nakloněný objekt ve tvaru UFO, v němž je kluziště, na kterém jsme v roce 1976 vyhráli mistrovství světa v hokeji. To jsem tehdy hluboce prožíval, ale dalších skoro padesát let odkládal návštěvu toho města, kde k té slavné věci došlo.

Až dosud jsem si myslel, že ta hala se jmenuje Rondo, jak se takové haly obvykle jmenují a jak se jí, myslím, tehdy i říkalo v televizi při tom mistrovství. Ale polský název je Spodek, což pravděpodobně nešlo v televizi vyslovit, aniž by následovalo vyprsknutí smíchem: Vážení diváci, hlásíme se vám z haly Spodek… Spodek říkají Poláci podšálku, což, uznejme, je hezké jméno pro zimní stadion. A když už jsme u těch názvů, tak název toho obchoďáku Skarbek znamená Poklad. Což bylo, myslím, vzhledem ke stavu socialistického zásobování poněkud odvážné. I když tady se nejspíš snažili. S horníky si to žádný režim rozházet nechtěl. A stejně se mu to nepodařilo.

Tak jsem si Katovice i představoval jako polskou variantu Ostravy, ale to jsem vzal rychle zpět, protože v centru Katovice připomínají spíš centrum Berlína, tedy především východní časti, řekněme kolem Alexanderplatzu, přičemž jsou v lepším stavu, než jak Berlín vypadá nyní. Měl jsem pocity déjà vu z devadesátých let, kdy ještě Německo nepůsobilo tak churavě jako dnes po všech demografických experimentech, ale dbalo na sebe a bylo přitažlivé a šik, a napadlo mě, že Německo a Západ se přesunuly sem, a tak jako kdysi tam to teď vypadá tady, v těch dobře vypadajících Katovicích. Mrštně se tu pohybuje polské etnikum, které už vůbec nejeví známky postkomunistické frustrace, ale je dobře oblečené, má sebevědomý výraz, jenž se odráží na udržovaných ulicích a vypucovaných výkladech té nečekané polské prosperity.

Ale mým největším objevem v Katovicích byl Nikiszowiec. Samozřejmě jsem tu pohádkovou čtvrť neobjevil já, možná o ní ví i mnoho našinců, v Ostravě snad, ale v Praze si nejsem jist. Objevil jsem si ji, když jsem se druhý den ráno díval, kam bych vyrazil na elkole, padl mi zrak na leteckou fotografii, která vypadala jako monumentální soustava červené keramiky, a ony to byly bloky těch familoků, cihlových domů pro horníky. A nejzachovalejší a nejopravenější je tedy sídliště Nikiszowiec asi pět kilometrů východně od centra Katovic, na předměstí, jež už má drsně hornický charakter, i když se skoro v žádném dole už nefárá, zbylo jen pár mohykánů, jimž také zvoní uhelná hrana. Ale Nikiszowiec je pamětníkem té velké éry, jež stravovala tisíce mužů, kteří se nořili do hlubin, odkud dobývali tu černou kamennou věc, na níž stál dobrých sto padesát let evropský rozmach. A ti lidé potřebovali někde bydlet, někde se vyspat a někde načerpat síly. A žít se svými rodinami, protože ty zas vychovávaly a dodávaly další generaci pro šachty a doly. A i ti nejtvrdší kapitalisté věděli, že dělník, a horník obzvlášť, pracuje lépe, když je odpočinutý, sytý a klidný. A hlavně potřebuje bydlení.

K tomu měla sloužit hornická osada Nikischacht – Nikiszowiec, kterou v roce 1909 začala stavět uhelná společnost barona von Giesche, po němž byla pojmenována blízká čtvrť Gieszowiec – Gieschewald, a taky Důl Giesche, jenž po válce dostal jméno po komunistickém poslanci Wieczorekovi, asi jako u nás třeba Důl Nosek. Plány vypracovali berlínští architekti, bratři Emil a Georg Zillmannové, kteří sídliště koncipovali jako soustavu devíti kompaktních bloků, uprostřed nichž je vždy dvůr se zahradou a ovocnými stromy. Ve středu je náměstí s domy s podloubím, v nichž jsou obchody, restaurace a kavárny, centrální ulice vede ke kostelu, který je vyzdoben v hornickém stylu. Nejkrásnější jsou ovšem samy bloky domů s cihlovými fasádami zdobenými jemným dekorem a členěnými vystupujícími alkovnami a arkýři. A úplně nejkrásnější jsou okenice natřené sytě červenou barvou, což je prý pro familoky typické a správné, jestli to má jiné důvody než estetické (sytě červená barva se skořicovými cihlami působí jako rtěnka na rtech ženy), nevím.

V každém případě jsem byl tím hornickým sídlištěm okouzlen a žasl nad jeho přívětivou atmosférou. Jeho výjimečnost úřady přiznaly už v šedesátých let, odkdy je památkově chráněno, což ho uchránilo od nějakých přestaveb a modernizací čili před zničením a banalizací. Kompletně bylo rekonstruováno před deseti lety, když na to Polsko začalo mít. Avšak horníci už tam nebydlí, neboť hornictví i z tak tradičních míst, jakou jsou Katovice, vymizelo. Odstěhovali se, odešli ze světa, ti, kdo mohli, změnili profesi. Nejsem si jist, kdo by bydlel u nás v takových domech, některé ty dost šílené kolonie z Ostravska nebo Kladenska znám, ty věru bedekry nedoporučují. Sem se po rekonstrukci nastěhovala střední třída, především mladí lidé, kteří chtějí bydlet na zajímavém místě, a přitom jim zatím nevadí malé byty. Když nějaký filmový štáb potřebuje natočit záběry ze starých proletářských čtvrtí, jede do Nikiszowce. Já jsem nic takového nepotřeboval, mně k okouzlení stačilo se těmi ulicemi procházet a klouzat zrakem po příjemných barvách těch skořicovým cihel, které měli denně před očima horníci, když odcházeli na šichtu nebo se z ní vraceli nach Hause čili dom.