KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Tři povzbudivé příklady občanských postojů

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Tři povzbudivé příklady občanských postojů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dnešní komentář věnujeme několika ostrůvkům pozitivní deviace. To je, pokud si správně vzpomínáme, termín, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali používat slovenští sociologové a u nás ho popularizoval mimo jiné Miloš Zeman. Zatímco jazyk českého disentu odrážel výraznou přítomnost zakázaných literátů, ostrůvky pozitivní deviace přišly z prostředí moderních sociálních věd, takzvané šedé zóny, a vědecky znějící charakter toho termínu jako by usiloval o určitou ochranu, nenapadnutelnost ze strany orgánů.

I postavy, na které upozorníme, se vyznačují jistou nenapadnutelností. Jejich výsledky, výkony či dosavadní chování jsou takové, že je nikdo nemůže snadno vykázat z establishmentu a oznámkovat jako podvodníky či kaskadéry na populistické vlně. A rozhodly se, třeba i nějakým drobným způsobem, své postavení – „privilegium“, jak je dnes v módě říkat – nasadit za užitečnou věc.

Čtenáři možná zaznamenali, že ve Skotsku na apríla vstoupil v platnost nový zákon na ochranu před tzv. hate speech. Toto monstrum by si zasloužilo samostatný text, jak kvůli jeho zrůdné povaze, tak i kvůli řadě pobočných témat, která zákon nasvítil. Tristní žeň brexitu by byla jedním z nich – zatím to vypadá, že pravdu měli ti, kteří se (jako, ehm, autor tohoto textu) obávali, že to, co Britům hlasujícím pro brexit nejvíc vadí, má doma dostatečná zřídla, jež se obejdou bez Bruselu. Skotové ovšem hlasovali většinově pro setrvání v Unii. Zato teď potvrzují to, čehož si někteří už dávno všimli – že regionální autonomistická hnutí, jimž liberální země dopřávají volný prostor, bývají sama dost neliberální. Platilo to v Quebecu, platí to v Katalánsku a teď se to potvrzuje ve Skotsku.

Autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová dlouhodobě veřejně vyjadřuje názory, jež nový zákon hrozí kriminalizovat. Hrozí – protože nikdo neví, jak bude zákon uplatňován. Jednou z britských – tedy anglických i skotských – specifik je nesmírná autonomie policie ve výkladu zákonů. Avšak na potenciální trestnost názorů na transgenderismus byla Rowlingová upozorňována i politiky Skotské národní strany.

Teď, se vstupem zákona v platnost, Rowlingová šlápla na plyn a v sérii tweetů zpochybňujících gender několika veřejně známých transžen vyloženě vyzvala skotské orgány, ať ji stíhají.

To byl geniální tah.

Buď ji budou žalovat a pro Skotskou národní stranu i celé transgenderistické hnutí to bude katastrofa. Rowlingová má dobré právníky. A celý transgenderistický ideologický projekt je vystavěný na tolika vnitřních rozporech a přitahuje tolik nevábných charakterů, že takové utkání ve veřejné aréně s upřenou pozorností veřejnosti nemůže ve zdraví přežít.

Anebo ji nebudou žalovat. V tom případě ovšem každý, kdo bude podle tohoto zákona obviněn, může poukázat na to, že je uplatňován svévolně a diskriminačně. Protože Rowlingovou za výroky, které ho zjevně porušují, nestíhali, a jeho ano.

Takže zákon je mrtvý. Rowlingová z něj udělala aprílový vtip.

A co víc, za Rowlingovou se veřejně postavil britský premiér Rishi Sunak. Toryové se tradičně do otázek „wokismu“ moc nepletli. Ne že by tomu věřili, jde spíš o určitou štítivost – vysoká politika je o daních a rozpočtu a nemá se plést do bahnitých vod subjektivních pocitů. Jen opatrně a s rozpaky se někteří z nich probouzejí a zjišťují, jakou paseku stačili mocichtiví progresivisté už napáchat (a je třeba říct, že loni v lednu už britská vláda zablokovala skotský zákon umožňující subjektivní genderovou sebeidentifikaci – to byl ožehavý krok jak kvůli tématu, tak kvůli mezím skotské autonomie vůči Westminsteru).

Nyní k naší druhé osobnosti týdne. V roce 2019 Google veřejně vycouval z kontraktu pro ministerstvo obrany, jemuž měl poskytovat datové služby. Stalo se to na nátlak zaměstnanců, z nichž několik i na protest rezignovalo. Svědomí jim nedovolovalo. Byla to zlatá doba zaměstnaneckého aktivismu, pamětihodné bylo třeba, jak tato firma na veřejný nátlak zaměstnanců vyhodila Jamese Damorea kvůli tomu, že veřejně prezentoval zamyšlení nad genderovou vyvážeností v technologickém sektoru.

Době veřejných protestů už odzvonilo, wokismus šel v Googlu chytřejší a tišší cestou „dlouhého pochodu institucemi“ – s jak katastrofálními výsledky, to se ukázalo při neslavném spuštění aplikace umělé inteligence Google Gemini.

Ovšem neochota „podílet se na zabíjení“ plně konvenuje progresivistickému, ale i běžnému liberálnímu nastavení. Práce na národněbezpečnostních aplikacích s sebou nese i další problémy, třeba nutnost vzít vážně bezpečnostní prověřování zaměstnanců. V technologickém sektoru pracuje mnoho Číňanů jak naturalizovaných, tak čínských občanů. Přiznat si, že jsou ideálním materiálem pro verbování čínskou rozvědkou nebo si i jen všimnout, že někteří z nich agresivně agitují pro zájmy komunistické Číny, to dobrému liberálovi zavání mccarthismem.

Google v roce 2021 přilezl k Pentagonu zpátky, ale to byly jen cloudové služby. Jediná firma, která byla ochotná pracovat otevřeně pro národní bezpečnost, byl Palantir. A ten byl ekosystémem Silicon Valley ostrakizován jak nakažené zvíře a jistila ho hlavně kapitálová injekce od investora Petera Thiela (což ovšem zároveň utvrzovalo status nakaženého zvířete).

Jak moc se doba změnila, vysvítá z toho, že ve víkendovém magazínu Financial Times vyšel minulý týden profil, a nikoli odsuzující, člověka jménem Palmer Luckey. Tento takřka modelový vynálezce, kutil a podnikatel vytvořil Oculus Rift, první headset, tedy takovou tu věc, co si nasadíte na hlavu pro virtuální realitu. V roce 2014 ho od něj, tehdy dvaadvacetiletého, koupil Facebook za částku pohybující se ve vyšších stovkách milionů dolarů.

V roce 2017 Facebook opustil a založil firmu Anduril, která se pro nás, jež nechávají počítačové hry chladnými, zabývá něčím zajímavějším – zbraněmi: autonomními drony všeho druhu – létajícími drony, podvodními drony, dokonce i stíhačkami létajícími jen těsně podzvukovou rychlostí, které by fungovaly jako autonomní „parťáci“ pilota F-35. A taky autonomními systémy pro hlídání hranice – takovými, na jaké má od vlády už léta kontrakt Boeing, a stále je není na jižní hranici USA schopen zprovoznit.

Vedle přístupu k technologiím článek věnuje i prostor i Luckeyho přístupu k vládním zakázkám. Popisuje, jak se po konci studené války americký obranný průmysl zkonsolidoval do několika obrů, takže „téměř dvě třetiny amerických obranných zakázek mají jen jediného uchazeče“. Jejich inovační cyklus je pomalý a ceny strašlivé, protože si prosadili cenový systém „cost plus“ – dodávají za výrobní náklady, které sami vykážou, plus nějaké procento. Nově doceněné čínské nebezpečí a válka na Ukrajině způsobily, že se Andurilu podařilo tento systém prorazit, protože je levnější a rychlejší (povedlo se to ještě Elonu Muskovi s jeho SpaceX vůči NASA, což docela změnilo trajektorii amerického kosmického programu). Hodlá vydělat miliardy a ušetřit daňovým poplatníkům desítky miliard.

A jak to má Luckey ideologicky? Říká, že je proti zahraničním vojenským intervencím, a právě jeho zbraně mají umožnit USA, aby se jim vyhnuly. Aby USA a jejich spojenci byli jako „ježatý dikobraz“, který nepřátele buď odradí, anebo rychle porazí.

Luckey podporuje Trumpa a mluví s ním – další důvod pro jeho status nakaženého zvířete. „Troufám si říct, že si o mně myslí, že jsem kompetentní člověk, ale neřekl bych, že jsem nějaký Trumpův našeptávač v otázkách obrany. To by bylo fantastické, kdyby to tak bylo, takovou míru vlivu na americkou obrannou politiku bych strašně rád měl,“ říká bez obalu. Zároveň si tak jako jeho zbraně udržuje svou autonomii. Je rád, že Pentagon dodává jeho drony na Ukrajinu, a prozrazuje, že se s ukrajinským prezidentem Zelenským sešel už tři roky před začátkem války a mluvili spolu o použití senzorů Andurilu na ukrajinské východní hranici. Škoda že to tehdy Pentagon zablokoval, bylo by to prý provokativní, vysvětluje. Tato připomínka asi mnoha americkým trumpovským kritikům Ukrajiny nepřijde vhod.

K tomu, aby se dostal do Financial Times, musel být Luckey „detoxifikován“ obecně, ve svém prostředí. Zlomem byla v roce 2019 investice firmy rizikového kapitálu Andreessen Horowitz. „Silicon Valley mocně vládne kultura následování nejnovějšího trendu,“ popisuje to Luckey. „Stačí, aby pár lidí vstalo a prohlásilo: Pozor, pozor, soubor přijatelných názorů se změnil.“ A změnil se zjevně natolik, že o něm může vyjít článek ve Financial Times, u něhož musí být autorce i redakci jasné, že z něj vychází sympaticky.

Třetí osobností, kterou chceme tento týden vyzdvihnout, je Jonathan Haidt. Tento známý psycholog vstupuje do aktuálních společenských debat, ale zdržuje se při tom jakékoli angažovanosti vůči aktuálním politickým ideologiím či politikům. Taková je jeho iniciativa Heterodox Academy, jež je zaměřena čistě na akademický svět a není proti něčemu, ale pro něco – pro diverzitu názorů a pohledů. Je ochotný prezentovat své názory i na platformách, jež jsou nějak politicky zaškatulkované, třeba v debatách Joea Rogana nebo Jordana Petersona, ale vždy se drží svého řemesla a svých výzkumem podepřených témat – v současné době je to hlavně zhoubný vliv mobilů a sociálních sítí na vývoj dětí a jejich sešněrovaná výchova.

Minulý týden v rozhovoru na veřejnoprávní televizi PBS vysvětlil, proč se domnívá, že současný vzestup transgenderismu mezi mládeží je do značné míry sociální nákazou. Věcně, klidně, vyargumentovaně. Bez útoků a polemik vůči komukoli.

To znamená, že s jeho tvrzením lze věcně polemizovat (a někteří lidé tak činí třeba s jeho tezemi o vlivu mobilních telefonů). Ale časopis New Yorker přinesl článek, jenž je vzorovou ukázkou, jak vypadá varování „Pozor, nepřibližovat se, nakažená osoba“. Haidt se prý vyznačuje „reflexivním opovržením vůči levicové mládeži“, stal se „lidovým hrdinou“ díky svému „často pochybnému boji proti cancel culture“, vysloužil si pochvalu „revanšistů, jako je Joe Rogan, Bari Weissová a Jordan Peterson“. Je „postižen znepokojivou fixací na dědičnost inteligence“. Jsou to všechno charakteristiky, které jsou jednak tendenční samy o sobě a jednak Haidta právě vůbec nevystihují. Snaží se z něj udělat karikaturu, typického mediálního gladiátora, jakého by možná i bojovnější část publika uvítala – ale Haidt tuto roli velmi programově odmítá plnit.

Na tento článek a na navazující snahu udělat z Haidta odstrašující příklad se na sociálních sítích sesypala chvályhodná kritika. Ale my si všimneme jednoho hlasu. Joe Henrich je americký antropolog, o jehož zásadní knize Nejdivnější lidé na světě jsme v Echu podrobně psali. Těžko najít někde nějaké politické vyjádření tohoto profesora z Harvardu. Evidentně raději věnuje čas psaní knih. Má sice twitterový účet, ale jeho obsah se omezuje na oznámení o nových studiích či volných místech v akademickém světě a rozhodně se nepouští do žádných přestřelek. Tentokrát se však Henrich ozval. K jednomu tweetu, jenž karikoval Haidtovy názory tak, že se prý „snaží prodávat svou knihu sloganem ,nedávejte dětem mobily, budou z toho transgender‘“, napsal: „Lidé se vyznačují kulturním učením, automaticky a nevědomě si osvojují myšlenky, názory, motivace a preference od lidí kolem nich. Zvlášť výrazné je to v teenagerském věku. Bylo by šokující, kdyby v těchto vzorcích nehrála sociální nákaza nějakou roli.“ A k tomu, že prý „mnozí akademici považují Haidta za vtip nebo varovný příběh“, napsal: „Jon je jedním z lidí, se kterými nejraději diskutuju a debatuju. Jeho intelektuální nasazení považuji za promyšlené, seriózní a otevřené. Až dosud jsem nikoho s takovým názorem (tedy že by představoval vtip nebo varovný příběh) neznal.“

Bylo by iluzí si myslet, že tyto tři příklady představují nějaký zlom. Prostě jen doklad, že normální lidské postoje nevymírají. A že stále existují lidé, kteří jsou si vědomi, že to, že se domohli určitého postavení, je taky zavazuje.

4. dubna 2024