Na věži kostela sv. Kryštofa ve Zlatém Stoku čili Rychlebech jsem nebyl sám. Doprovodil mě tam polský mladík, který si tím přivydělával o prázdninách. Trochu jsem ho litoval, že musí se mnou nahoru, tak jsem mu zdvořile chválil město, na což se on tvářil skepticky a řekl – snad že jsem ho na té věži mohl slyšet jen já –, že od té doby, co tady nejsou Němci, je to okropna dziura, tedy strašná díra, a kdo má nohy, chce pryč. Já se ho chvíli snažil přesvědčit, že tak strašné to není, že je to tady ciekawe, tedy zajímavé, a hlavně že když všichni odejdou, bude ta džura ještě větší. A už jsem mu skoro začal vypočítávat výhody života ve Złotém Stoku, což mohlo působit trochu podivně, když jsem tady byl sotva pár hodin.

Mladík studoval nějaký moderní obor ve Wrocławi, říkal ještě, že jeho děda tady po válce dělal starostu a že se tady za lidového Polska aspoň postavil kulturní dům – a ukázal na trosky nějaké šedé betonové krabice. Teď tady nic není, říkal, lidi jezdí za prací do Kladska nebo do Čech, některé lidi zaměstnává Kopalnia zlota, to je zdejší turistická atrakce, tady dole, ukázal směrem ke kopcům, však se tam asi pan půjde podívat. Pán se zeptal, jestli to stojí za to, mladík pokrčil rameny: Trzeba to zobaczyć.

Tak jsem to šel zabačič, tedy omrknout. Je to hned na kraji města, obrovské parkoviště, stánky s kýčovitými suvenýry, velká restaurace s pultem a několik zbylých hornických budov, v jedné bylo docela zajímavé muzeum s mnoha předměty, obrazy a fotografiemi z časů starého Reichensteinu, jak se Złoty Stok jmenoval do roku 1945. Poláci, když to tu převzali, ještě nějakou dobu v těžbě pokračovali, definitivní konec nastal v roce 1961, to už se ale tady dávno zlato netěžilo, už od 19. století byl hlavním produktem zdejších dolů arzen, docela fajnová látka, vhodná na výrobu jedů a travidel, vždyť i naše Maryša ho nasypala Vávrovi do kafe, možná že byl odsud, ten arzenik, jed na krysy a taky myslím plomby do zubů, dvacet procent všeho arzenu, co se na světě vytěžilo, mělo být odsud. Jde tedy vlastně spíše o důl arzenikový než o zlatý, ale to je z rozumných turistických důvodů potlačeno, byť nelze vyloučit, že jiný druh turisty, ale nejspíše menšinový, by právě jedový důl lákal.

Většina lidí tam ale nejspíš přijede svézt se vláčky do podzemí a do vyvrtaných skal. V nabídce je několik okruhů, nejdelší trvá dvě hodiny, stojí to osmdesát zlotých, nejkratší hodinu padesát. Jsem poněkud škudlil, takže jsem sváděl vnitřní boj, už jsem přistupoval ke kase, ale pak rozhodlo, že jsem si přečetl nenápadné upozornění, že je vhodné se dobře obléci, že v podzemí je teplota pět stupňů, což rozhodlo. Již tak bylo chladno, chvílemi mrholilo, sudetské počasí, jak tomu my, co to známe, říkáme.

Ještě jednou jsem na elkole projel Zlatý Svah / Rychleby / Reichenstein a zamířil směrem na půlnoc, i když bylo poledne. Krajina tam již poněkud padá do rovin a proláklin, začínají se tam vyskytovat mokřiny a bažiny, hejna vodního ptactva postávají v mělkých vodách, jež tam byly rozlity po polích savanovitého typu. Tady někde přechází hory sudetské do slezské nížiny, tudy táhl přemyslovský kníže Břetislav II. na kárnou výpravu proti slezským Piastovcům, kteří zapomněli platit poplatek českému knížeti. Kosmas píše k roku 1096, že když Břetislav dosáhl se svým vojskem břehu řeky Nisy a rozbořil hrad Brdo, nechal na vysokém kamenitém vrchu nad řekou postavit hrad Kamenec. Když jsem tedy přejel most přes Kladskou Nisu, brzy byl již na dohled konventní chrám cisterciáckého kláštera a za ním, pravděpodobně tedy na tom kamenném vrchu, skrz listoví stromů prosvítal mohutný červený palác, který ovšem byl ze zcela jiné doby. Kamieniec Ząbkowicki, jak se to fantastické místo jmenuje nyní, je dvojnásobným torzem unikátních rozměrů: onoho cisterciáckého kláštera, zaniklého, tedy sekularizovaného na začátku 19. století, a monumentálního romantického zámku, skoro zbořeného a rozebraného po roce 1945. Obojí se od devadesátých let zvedá, opravuje a renovuje, jak klášter, tak onen obří pohádkový zámek navržený hlavním architektem německého klasicismu Karlem Friedrichem Schinkelem (1781–1841). Byl jsem tady už podruhé, před čtyřmi lety jsem psal o prominentní osobě spojené s tím podivuhodným místem, nizozemské princezně Marianně Oranžské (1810–1883), která se přivdala k Hohenzollernům, takže se stala princeznou pruskou, po skandálním rozvodu s princem Albrechtem (měli pět dětí) a následném těhotenství s trenérem jízdy na koni, vyvrhelem a černou ovcí vysoké aristokracie. To inteligentní a krásné Marianně poněkud komplikovalo život, ale zcela ho nezničilo, vedla si ho po svém – a jeho významnou část prožila tady, respektive v Bílé Vodě na české straně, jež je nedaleko. Ona totiž v době klatby nesměla v Prusku přenocovat, takže chtěla-li se setkat se svými dětmi, dělo se to tady, v Kamenci, odkud se mohla a musela vždy zas vrátit večer domů.

Já jsem se domů na noc vracet nemusel, ani zde jsem však nechtěl přenocovat, pouze jsem zde poobědval v kantýně polského typu vznešeně pojmenované Kawiarnia Marianna, pojedl nějaké hřiby s noky, zapil to kompotovou šťávou a šel se podívat do kostela na obrazy „slezského Rembrandta“. A taky by se asi dalo říct i Rubense – Michaela Lucase Leopolda Willmanna, obrovsky pilného malíře náboženských obrazů, jimiž by se dalo definovat středoevropské baroko, toho není nikdy dosti. I v Praze najdeme jeho obrazy, v Národní galerii, v kostelích, na stěnách i oltářích. Tady mají dva, Nanebevzetí Panny Marie na oltáři a Svatou trojici. Líbezná dílka té chvějivě vznešené a drsné doby.

Procházel jsem se pak po klášterní zahradě, která byla rozsáhlá a na některých místech i dobře spravovaná. Kým, to ale nešlo odhadnout, neboť klášter zůstal trčet poněkud bezprizorně ve městě, které se zdálo spíše vylidněné a napůl zaniklé. Starý Kamenz in Schlesien se po válce vylidnil a zbytek se přesunul k nádraží, které je významným uzlem dosud. Vím to, neboť jsem u hrůzostrašně krásné cihelné budovy při  svých slezských výpravách několikrát přestupoval. Teď jsem byl vybaven elkolem, jež mě unášelo směrem na východ, tedy na wschód, což je opak zachódu, takže se mi okamžitě vybaví dávný vtip, jak že se polsky jmenuje Remarquův román Na západní frontě klid? No přece Na zachódě nie ma nowiny. Ale rozumí se tomu ještě, když už asi většina lidí neví, k čemu se na záchodě (na východě) používaly noviny?

S těmito myšlenkami jsem míjel nějaké vodní nádrže, rybníky a močály, obce se zbytky kdysi hezkých stavení, betonové boudy potravinového řetězce Lewiatan, před kterými vysedávali s pivními flaškami opilci, ten mizející pozdrav starého Polska, které ještě dobře pamatuju a kterému i rozumím a je mi blízké. Potlačil jsem chuť se k nim přidat a pokračoval dál tou krajinou lemovanou z jižní strany pásmem těch nejodlehlejších sudetských pohoří. Blížil jsem se k Pačkovu, městu, které jsem neznal, ale nyní vím, že by bylo záhodno doporučit jej všem, kdo mají sklony objevit si něco pozoruhodného, nečekaného, skrytého, a přitom dalo by se říci za humny, což znamená tam, za stodolou, protože humno je prosím místo, kde se mlátí obilí. Paczków, do roku 1945 Patschkau, je malé městečko, kterému se podařilo vyhnout dějinným katastrofám, tedy aspoň fyzicky, za cenu kompletní výměny obyvatelstva. To přišlo po válce do neporušeného středověkého hnízda, které v zásadě nepotřebovalo od 15. století žádné velké změny, jen dolaďování. Taková města pak bývají v Evropě nejpěknější. Kolonisté odněkud z Flander ho založili ve 13. století na zeleném drnu, oválně jej obklopili hradbami, k nim postavili čtyři brány na vjezdech do města, na vyvýšené straně začali se stavbou cihlového kostela sv. Jana Evangelisty, jehož mohutnou věž vyhnali do výšky, aby z ní mohli vidět blížící se tatarské hordy od východu, možná i z jihu, tedy od Čech, a na rynku postavili krásnou radnici, oblečenou do renesance a která se může rovnat s těmi nejhezčími rathausy třeba v těch Flandrech. Okouzlen jsem sesedl z kola a šel si koupit vstupenku na věž.