Česká republika má za sebou volby do Poslanecké sněmovny. A o překvapení nebyla nouze. Hnutí ANO vyhrálo s více než desetiprocentním náskokem nad koalicí Spolu, zároveň ovšem získalo pouze osmdesát mandátů a čeká je vyjednávání o budoucí vládě. Nečekaný byl propad Stačilo! Kateřiny Konečné, úspěch Motoristů, kteří se do sněmovny dostali hned na první pokus, a také účinky kroužkování, jež mj. vyřadilo ministra financí Zbyňka Stanjuru a zvýšilo počet zastoupených žen v dolní komoře parlamentu. O volbách jsme do detailu hovořili s politologem Ivanem Jarabinským, který získal doktorát na Masarykově univerzitě, kde se zabýval volební integritou ve střední Evropě, a nyní působí jako vedoucí výzkumu voleb v Institutu H21.

Výsledek voleb se rámuje jako propadák stran bývalé pětikoalice, ale když se podíváme na procentní zisky, tak v roce 2021 byl souhrnný výsledek Spolu, STAN a Pirátů okolo 43,5 procenta a letos je to téměř stejné.

S výjimkou hnutí Stačilo! tady letos nevidím nějakou vyloženě poraženou stranu. Blok bývalé pětikoalice je na tom dokonce o více než 100 tisíc hlasů lépe než v minulých volbách. Je zřejmé, že mobilizace voličů byla velice úspěšná – nejen opoziční, ale i vládní. Když se podíváme na atmosféru měsíc před volbami, řešila se hlavně nespokojenost s vládou, která měla špatná čísla v průzkumech a nízkou popularitu hlavních představitelů. Vzpomeňme, jak velkým tématem byla volební účast – Zdeněk Pohlreich se na chvíli stal symbolem zosobňujícím zklamané či rezignované voliče a vláda se je snažila přesvědčit, aby k volbám přišli, což se skutečně povedlo. Přispělo k tomu pravděpodobně i to, že Piráti a STAN kandidovali odděleně a mohli se soustředit na své vlastní voličské základny – obě uskupení nakonec dosáhla dobrého výsledku. A když vezmeme v úvahu i růst volební účasti, pak výsledek Spolu přes 23 procent se dá také vlastně považovat za úspěch, byť chápu zklamání z pravděpodobné nemožnosti účastnit se na budoucí vládě.

Jak hodnotíte výsledek ANO?

To dosáhlo výsledku, který naše země nepamatuje. Žádná strana v historii nezískala víc hlasů než ANO v těchto volbách. Překonali i výsledek Miloše Zemana z roku 1998 nebo Václava Klause ještě ve volbách do České národní rady z roku 1992 – byť jen o několik tisíc hlasů. V tomto smyslu se tedy jedná o nejúspěšnější volební výsledek jedné strany, respektive hnutí, v dějinách samostatné České republiky.

Co byl nakonec rozhodující faktor pro jejich vítězství?

Patrně získávání hlasů, které minule propadly, a souběžně schopnost opozice mobilizovat příznivce v oblastech, kde byla před čtyřmi lety účast mnohem nižší a kde ANO v nejednom případě dosáhlo přes 40 procent, což je velmi silný výsledek. Připomněl bych také, že Andrej Babiš v roce 2021 kandidoval v Ústeckém kraji a letos se strategicky přesunul do Moravskoslezského kraje, kde má vítězství úplně jiný dopad – tam vyhrajete více mandátů než v Karlovarském a Ústeckém dohromady. Na Karlovarský kraj tentokrát celkově připadají jen čtyři mandáty, na Ústecký třináct, ovšem v Moravskoslezském se jich nakonec rozdělilo dvaadvacet, protože je to jeden z největších krajů. Takže zatímco hnutí ANO získalo v Karlovarském a Ústeckém kraji dohromady deset mandátů, tak Andrej Babiš sám vybojoval jedenáct mandátů jen v kraji Moravskoslezském. Na mandáty je to největší úspěch jednoho subjektu v rámci volebního obvodu. V žádném jiném kraji letos nezískala jiná strana víc než jedenáct poslanců. To mimochodem může souviset také s krachem Stačilo!, neboť v Moravskoslezském kraji kandidovala i Kateřina Konečná, nejvýraznější představitel hnutí, jejíž podporu ale Babiš zjevně vysál.

Překvapením byl také úspěch Motoristů…

Ano, Motoristé se dostali do Poslanecké sněmovny hned napoprvé, co sem kandidovali, a to s poměrně dobrým výsledkem. Zajímavé je, že strana má relativně rovnoměrnou podporu napříč celou republikou, a nejde tedy pouze o nějakou lokální mobilizaci na Mladoboleslavsku, kde je automobilový průmysl, nebo v podobných místech, byť zisky z těchto oblastí Motoristům významně pomáhají. Když jsme se u nás v institutu dívali na voličské preference před volbami, ukazovalo se, že zde moc nepůsobí efekt přetahování voličů od Motoristů zpátky ke Spolu. Zdá se, že pokud jednou bývalí voliči Spolu přejdou k Motoristům, tak nejsou ochotni se vracet a Spolu ani zvažovat. Alespoň to tvrdili před volbami. To znamená, že jde spíše o velice zklamané nebo zcela odcizené bývalé podporovatele. Pro Spolu v aktuální podobě tak bude boj o voliče Motoristů obtížný.

Je příběh Motoristů pouze o zklamaných voličích vládní koalice?

Tady je těžko soudit nějak rezolutně, jelikož se opírám o data z předvolebního průzkumu, která samozřejmě nereflektovala vývoj preferencí v posledním jednom až dvou týdnech, který se ukázal jako zásadní. Ovšem tehdy se ukazovalo, že zhruba čtvrtina voličů Motoristů pochází od zklamaných příznivců koalice Spolu. Myslím, že obecně došlo i k určitému podcenění jejich potenciálu. Podle mě tam působily dva hlavní faktory. První je velmi silný motiv odporu k omezování výroby a prodeje automobilů se spalovacím motorem a k emisním povolenkám – to v Česku velice rezonuje. A druhým je postava Filipa Turka, který vystupuje jako český Andrew Tate a dokáže účinně zapůsobit na mladé muže. Dohromady je to poměrně silný koktejl, který evidentně zaujal voliče a přinesl jim solidní výsledek.

Když jste na začátku zmínil, že tu není žádná vyloženě poražená strana, tak jsem si přece jen vzpomněl na hnutí SPD, které zřejmě očekávalo mnohem lepší výsledek.

To může být opravdu zklamané, ale vyloženě poraženým bych ho nenazval – propad podpory oproti minulým volbám nebyl zase tak dramatický. Ambice po spojení se s dalšími stranami byly zcela jistě mnohem vyšší, o čemž svědčil i růst preferencí v průběhu letošního roku, a ztráta pěti mandátů v těchto volbách bolí o to víc, že z 15 mandátů pro SPD jich pět připadá na členy jiných stran a bezpartijního Miroslava Ševčíka. Ve vedení SPD však neočekávám nějaké výrazné vyvozování odpovědnosti za výsledek. Je zde navíc také otázka, jak moc bude fungovat jejich vnitřní soudržnost v dalších měsících. Jakýmsi štěstím v neštěstí pro ně může být to, že patrně nebudou čelit takovému tlaku na přetahování poslanců jako v situaci, kdy by ANO spolu s Motoristy potřebovalo ke sněmovní stojedničce jednoho nebo dva poslance. I přesto však bude zajímavé sledovat jednotu v rámci jejich poslaneckého klubu.

Chtěl jsem se zeptat na přepočet hlasů na mandáty. V průběhu sčítání hlasů došlo k zajímavému okamžiku, kdy Piráti měli více procent než SPD, ale to zároveň vykazovalo větší zisk mandátů.

Je pravda, že díky současnému volebnímu systému, s využitím Imperialiho kvóty a druhého skrutinia, se může objevit jev narušení monotónnosti posloupnosti. To znamená, že strana, která získá více hlasů, může nakonec získat méně mandátů než jiná. V minulých volbách v roce 2021 se to stalo u těch úplně největších subjektů – koalice Spolu měla více hlasů, ale nakonec o jeden mandát méně než hnutí ANO. V těchto volbách si této anomálie mohli všimnout diváci u televizních obrazovek přenášejících průběžné výsledky, kdy při sčítání už kolem 90 procent sečtených okrsků to vypadalo, že by k podobné situaci, kterou jste popsal, mohlo dojít. Piráti v té chvíli měli asi o dvacet tisíc hlasů více než SPD, ale na obrazovkách se ukazovalo, že mají 16 mandátů, zatímco SPD 17. Celostátně se tento paradox nakonec neprojevil. Jak mě ale upozornil kolega Milan Demovič, došlo k tomuto jevu v Libereckém kraji, kde koalice Spolu za 18 procent hlasů získala jeden mandát, zatímco hnutí STAN získalo dva mandáty za 16procentní voličskou podporu.

To mi vysvětlete.

Obvykle je tato situace spojena s volebními systémy, které k výsledku dochází v několika kolech nebo krocích. Právě různé přepočty a dopočty mezi těmito kroky tento volební paradox umožňují. U nás v Česku se dlouhou dobu využíval D’Hondtův dělitel pro výpočet volebních výsledků v jednotlivých volebních obvodech, který probíhal v jednom takovém kole, kterému se říká skrutinium. V tomto jednom skrutiniu byl tento dnes již změněný volební systém schopen rozdělit všechny mandáty najednou. Byť otázka narušení monotónnosti posloupnosti vyvstala až po vyhlášení volebních výsledků v roce 2021, ukázalo se, že jsme do té doby měli spíše štěstí, protože tato paradoxní situace mohla nastat i před rokem 2021. Důvodem bylo, že samotnému rozdělování mandátů v krajích předchází rozdělování mandátů mezi kraje, tedy určení toho, kolik mandátů se bude v daném volebním obvodu rozdělovat. Tyto dva kroky tak mohly vést k paradoxnímu výsledku. Na druhou stranu změna na dvouskrutiniální model rozdělování mandátů stranám, platná od minulých voleb, tuto anomálii patrně přináší i na úroveň volebního obvodu, jak dokládají výsledky z Liberecka.

Proč tedy zákonodárci dvě skrutinia zavedli, když to přináší takové problémy?

Po zásahu Ústavního soudu v roce 2021, který zrušil D’Hondtův dělitel a některé další části volebního zákona, museli politici rychle zareagovat a přijít s novým modelem přepočtu hlasů na mandáty před blížícími se volbami. Ve hře bylo několik variant, které měly za cíl vyhovět Ústavnímu soudu a zpoměrnit volební výsledky. Tyto alternativy byly dle mých informací důkladně projednány. Vítězná varianta se dvěma skrutinii se však objevila s jistým zpožděním. Nevím tak, jestli to bylo z nedostatečného zkoumání návrhu, nebo z nepozornosti, ale zákonodárci si nevšimli, že by při aplikaci nových pravidel na předchozí volební výsledky tento paradox asi dvakrát nastal. Mohli jej tak včas identifikovat a dále se jím zabývat. To se bohužel nestalo, a tak zde máme volební pravidla, která nejenže umožňují takto paradoxní výsledky, ale při jejich druhé aplikaci v praxi znovu sledujeme tuto anomálii, byť vždy na jiné úrovni.

Podařilo se zákonodárcům tedy alespoň přiblížit zadání Ústavního soudu a máme dnes volební výsledky poměrnější než dříve?

Ano i ne. Obecně má dnes využívaná kvóta Imperiali relativně podobný vliv na poměrnost jako D’Hondtův dělitel. Ve svém efektu je jen o něco málo poměrnější. V minulých volbách v roce 2021 jsme však viděli, že změna volebního systému oproti původním pravidlům přinesla z určitého úhlu pohledu dokonce lehce disproporčnější výsledek než při použití D’Hondtova dělitele. Stále tak můžeme na volebních výsledcích pozorovat levnější mandáty pro strany se silnou voličskou podporou, zatímco menší strany vyjde jeden mandát nadále o něco dráž. Tomu totiž nezabraňuje ani druhé skrutinium, které není typicky kompenzační – tedy nedorovnává výsledky k nějaké ideální celkové poměrnosti. To, jak budou výsledky nakonec poměrné, tedy určí primárně výsledek z prvního skrutinia, byť druhé skrutinium může výsledek ještě nějak korigovat.

Všiml jsem si také, že letos se ve druhém skrutiniu rozdělovalo 12 mandátů, zatímco v minulých volbách jen jeden mandát. To je dáno čím?

Především aktuálními výsledky. Podepisuje se na tom třeba počet stran, které překročí uzavírací klauzuli, a účastní se tak rozdělování mandátů v krajích. Další takovou proměnnou může být územní rozložení podpory jednotlivých stran. Například nedosahují-li strany systematicky těsně na první mandát, vznikají tím nevyužité hlasy, které pak budou spolu s neudělenými mandáty přesouvány do druhého skrutinia. Z nějakých stabilních proměnných bych jmenoval třeba přítomnost malých obvodů, které v Česku taky máme, kde stranám po rozdělení mandátů často zbývá relativně velké množství nevyužitých hlasů.

Je současný volební systém tedy dobře nastavený, anebo můžeme čekat i to, že by v budoucnu znovu zasáhl Ústavní soud?

Tady bych byl velice nerad, kdyby došlo k nedorozumění – moje dílčí výhrady k tomu, jak volební systém dnes funguje, by neměly žádným způsobem zpochybnit volební systém jako takový. V mezinárodním srovnání jsou naše volební pravidla nastavena relativně standardně a problémy, o kterých jsem mluvil, se objevují i v jiných zemích. Zároveň mě ale mrzí, že byť máme v Česku značné množství odborníků na volební systémy, zákonodárce jim zjevně nenaslouchá tolik, kolik by toto pro demokracii veledůležité téma zasluhovalo. To se pak pojí i s vaší otázkou. Podoba stávajících volebních pravidel totiž teoreticky činí volební výsledek v jisté míře poměrnějším než před jejich zavedením. Není však vcelku jasné, jestli si Ústavní soud představoval, že výsledkem takto upravených volebních pravidel bude pouze mírná redukce disproporčnosti volebních výsledků oproti předchozímu stavu, která navíc ani není zaručena.

Velkým tématem voleb bylo také kroužkování. I sám prezident na to apeloval při svém předvolebním projevu.

Kroužkování v těchto volbách sehrálo svou roli zcela jistě. U Spolu jsme to viděli na vyřazení ministra financí Zbyňka Stanjury ze sněmovny, který kandidoval z prvního místa v Moravskoslezském kraji a přeskákali ho ostatní. Obdobně se nedostal ani pirát Jakub Michálek, byť ten kandidoval z nevýhodného posledního místa na kandidátce v Praze. I přes relativně slušný zisk více než 12 tisíc preferenčních hlasů to však na mandát nestačilo. Velice nápadné bylo kroužkování u Pirátů obecněji, kteří kandidovali se Zelenými. Voličské preference silně reflektovaly otázku genderového zastoupení a ve volbách u nich nakonec uspělo 18 kandidátů, z čehož patnáct jsou ženy, což výrazně přispívá k nárůstu počtu žen v dolní komoře parlamentu oproti minulému období. Na tomto nárůstu se podepisuje i podobný, byť ne tak silný trend u Starostů, za které se do sněmovny dostalo 13 žen z celkových dvaadvaceti poslanců STAN. Svou roli pak kroužky sehrály i pro lidovce, kterých ve sněmovně zasedne hned 16 a jejichž úspěch na úkor jiných spolukandidátů z koalice Spolu může hypoteticky ovlivnit i vztahy v rámci tohoto subjektu, jako jsme to viděli po minulých volbách mezi Piráty s Starosty. I když kroužkování může způsobovat podobná pnutí ve stranách nebo koalicích, jsem rád, že jej máme, protože to není nutná součást poměrných volebních systémů, v nichž volíme celé kandidátní listiny jako u nás. Jedna definice demokratických voleb mluví o jasných pravidlech a nejasných výsledcích. Využití preferenčních hlasů tak rozšiřuje nepředvídatelnost výsledku, tedy toho, kdo budou konkrétní zvolené osobnosti. Možnost udělit až čtyři preference a pětiprocentní práh pro přeskočení spolukandidátů na kandidátce mi přijde jako rozumné nastavení. Zajišťuje jakýsi balanc mezi vlivem strany a vlivem voličů, přičemž obé má své opodstatnění a nakonec i praktický efekt.

Pojďme se přesunout k představám o budoucím vládnutí. ANO sice dosáhlo určitého historického úspěchu, ale má pouze 80 mandátů. Kdyby se spojili s Motoristy, s nimiž vyjednávali už v sobotu, tak to dává 93. S SPD by měl Andrej Babiš 95 poslanců. To je stále poměrně málo.

Variantou je menšinová vláda hnutí ANO, případně ANO s Motoristy, kterou by například podporovali poslanci z SPD. V tomto scénáři by mohlo být daleko jasnější, kdo za co zodpovídá a ke komu se vztahují konkrétní výsledky či chyby. Ředění odpovědnosti jsme viděli v posledních letech a bylo to jistým způsobem přirozené vzhledem k tomu, že jsme dlouhou dobu u moci měli vládu složenou z pěti subjektů. Pokud by se domluvilo ANO, SPD a Motoristé, odpovědnost by se začala více rozmělňovat. V okamžiku, kdy by ale ANO vytvořilo jednobarevnou vládu nebo vládu jen s menším koaličním partnerem, bylo by zcela jasné, kdo je dominantní silou a určuje, co se ve státu děje. Na druhou stranu, pokud půjdete s ANO do vlády, tak vám hrozí, že vina za neúspěchy může být svalována na vás, což se v minulosti stranám stávalo. Proto je to dilema: přidat se k vládě, mít podíl na moci, ale zároveň riskovat osud sociální demokracie, která po menšinové koaliční vládě s ANO vypadla ze sněmovny, nebo se stáhnout do opozice, vyhnout se tíživé odpovědnosti za vládní kroky, ale zároveň si za svoji toleranci zajistit jakýsi vliv, nebo alespoň pozice.

Myslíte, že je ve hře i rozpad koalice Spolu a spojení sil některé její části s ANO? Mám pocit, že to byl totiž projekt s jasným cílem porazit Andreje Babiše, který teď moc smysl nedává, a to ani ideově.

Rozpuštění koalice Spolu po volbách naznačil i jihomoravský lidovecký hejtman Jan Grolich. Popravdě tady nechci moc spekulovat, ale z pohledu těch dvou menších stran si umím představit i odůvodnění, proč v koalici zůstat. Když naposled KDU-ČSL a TOP 09 kandidovaly do sněmovny jednotlivě, pohybovaly se jen těsně nad pětiprocentní hranicí vstupu. Navíc tyto strany dnes nedisponují vyloženě známými osobnostmi, byť právě hejtman Grolich by v tomto volebním obvodu mohl být určitou vábničkou na voliče. U TOP 09 je tento problém snad ještě hlubší. Vzpomeňme, že ji v minulosti reprezentovaly výrazné osobnosti jako Miroslav Kalousek, Karel Schwarzenberg, nakonec i Dominik Feri. Teď se z politiky stahuje i Markéta Pekarová Adamová a nevím, na kom by reálně chtěli stavět svou příští kampaň. Souhlasím, že čistý program Antibabiš je do velké míry vyčerpaný, ale je možné, že si své místo najdou tím, jak budou reagovat na kroky příští vlády, případně by to mohla být koalice za nepropadnutí tradičně konzervativních hlasů. Nejzajímavější však bude sledovat vnitřní pochody v ODS a to, jak se postaví k volebnímu výsledku a co z něj vyvodí i sám Petr Fiala. Z krajů zároveň pomalu sílí kritika za volební výsledek. Rozhodovat se patrně bude na kongresu strany na přelomu roku.