Těsně před Vánoci vydal Městský soud v Praze rozsudek, kterého si ti šťastnější z vás v tom pohodovém rolničkovém třeštění možná ani nevšimli. Naopak, pokud to postavíme na hlavu, což je v podstatě jediná rozumná strategie přežití poslední dekády, rozhodně neušel nešťastníkům, kteří si, například v rámci novoročních předsevzetí destruktivního typu, jimž verdikt bohužel dost umetá cestu, dosud marně lámali modrorůžové hlavy nad tím, jak by se dalo rozstřelit legální shromáždění politických oponentů, aniž by z toho měli následky.

No a právě těmto lidičkám vyslala Česká republika ústy soudce Martina Kříže pozitivní zprávu. Vzkaz je, že shromažďovací právo zas takovým právem není.

Kříž totiž zamítl žaloby účastníků dubnového Pochodu pro život proti Policii ČR, ministerstvu vnitra, Městské části Prahy 1 a Magistrátu hlavního města Prahy adresující fakt, že nedokázaly ochránit trasu průvodu a nechaly anarchistické kámošstvo agresivním způsobem skoro dvě hodiny blokovat rodiny s dětmi na ulici bez možnosti odejít.

Pozor. Tenhle text není o interrupci. Je o tom, že jedna skupina občanů nedostala možnost realizovat své ústavní shromažďovací právo, zatímco druhá skupina obdržela pardon jí to beztrestně překazit. Příště se může jednat o jakékoli jiné téma, které, ačkoli komunikované slušně, nepoleze tolerantním osůbkám pod opírsingovaný nos.

Pochod pro život vyšel z Hradčanského náměstí, chtěli dojít na Staroměstské náměstí. Jeho společenskou nebezpečnost, jakož i extrémní klerofašistické myšlenky vystihují transparenty s nenávistnými nápisy jako Nejlepší je prostě pomoct nebo Bez dětí budoucnost nebude. Cedule kámošstva byly o několik tříd agresivnější, někdy osobněútočné – a tak nějak pořád stejné. Radikální levici vždycky šlo spíš opakovat to, co se nikdy nepovedlo, ačkoli se to… nikdy nepovedlo. Což překvapivě dost lidí neodradí od toho, zkusit to znova.

Rodiny s dětmi byly nakonec lapeny v Kaprovce, kde se kámošstvo demonstrativně zhroutilo na zem vedle filozofické fakulty a odmítalo vstát. Zároveň vytrvale pořvávali z megafonu něco o fašismu, což musel být výkon o to náročnější, že jich dost mělo roušku, šátek nebo respirátor. Že by zbabělost měla být trestná, říkala už Dagmar Burešová. Ale na to, aby po předčasném ukončení pochodu kolem rodin s dětmi vytvořili „uličku hanby“, na to měli odvahy dost.

Soudce se podle EpochTimes pozastavil nad tím, proč, pakliže některé rodiny vnímaly nadávky megafonem jako akustickou zbraň, neodešly. Již nenapověděl, jak. Nešlo ani zajít do obchodu koupit dětem vodu. Snad měl na mysli možnost teleportace, snad ví o tajné bráně v ústí Kaprovy ulice, která se otevírá magicky právě jednou v roce 26. dubna a ústí do jiných světů, kde policie dělá, co má, a dělá to hned. V našem světě zmatených štěňátek byla při odstraňování lidiček minimálně velmi pomalá, laxní a navzdory dostupným informacím se na akci nedokázala adekvátně připravit.

Něčím to celé připomene pohřeb Jana Patočky, kdyby se třeba estébáci předtím sjeli obsahem aspoň jednoho semestru gender studies, něčím tamtu fotku, o které britský komik Graham Linehan jízlivě napsal, že je cítit. Následné komikovo spektakulární zatčení kvůli podezření z podněcování k násilí („slova jsou násilí“) tragicky dokládá, že odchod z Evropské unie sám o sobě svobodu slova nezachrání. V Praze to samozřejmě vonělo jen po fialkách a lidech té nejlepší vůle, kteří si troufli na slabšího a prošlo jim to.

Soud zamítnutí všech žalob odůvodnil tak, že „po policii nejde požadovat nemožné a není v jejích silách poskytnout absolutní ochranu vždy a všude“, čímž vystavil anarchistům bianco šek, že na ně policie stačit nemusí. Byli by hloupí, kdyby to nevyužili hned na jaře při dalším ročníku Pochodu pro život. Podle všeho jim Praha dovolila zabrat si půlku Hradčanského náměstí s tím, že obě skupiny od sebe oddělí červenou čarou, kterou, což z logiky věci nelze vyloučit, může ve vhodné chvíli vystřídat krev.

Strategie je zřejmá: rodiny s dětmi vyděsit.