Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film v noci na pondělí získala Zóna zájmu britského režiséra Jonathana Glazera. Je to dílo, o němž se mezi, řekněme, na umělečtější kinematografii zaměřeným publikem dost mluví. Právem. Rozšířený způsob jeho interpretace také, myslím, dost vypovídá o smýšlení soudobého „náročnějšího“ diváka a společenské vrstvy, k níž většinou patří.

Zóna zájmu zobrazuje běžný chod domácnosti Rudolfa a Hedwig Hössových, velitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi a jeho manželky. Řeší výchovu dětí a kariéru otce rodiny, plány na dovolenou, Hedwig provádí návštěvy domem a zahradou, je velmi hrdá na to, jaký pro rodinu vybudovala domov. Když to vypadá, že Rudolf Höss bude z Osvětimi přeložený, Hedwig vyžaduje, aby ve svém osvětimském domě mohla zůstat. Do jejich rodinné idyly ale průběžně zní zvuková kulisa vyhlazovacího tábora, který je hned za zdí kolem zahrady Hössových. Manželé a někteří další se tváří, jako kdyby ten hukot, výkřiky a střelbu neslyšeli (křečovitost té snahy ale může občas naznačovat, že slyší), jiné ta zvuková kulisa zmáhá, i když se to neodváží říct.

Nemálo reakcí se to zdálo potvrzovat. Často v nich dojde na značně prvoplánovou analogii – Zóna zájmu je důležitý a o dnešku vypovídající film, protože ukazuje lidi, kteří dokážou vytěsnit hrůzu, již působí nebo jsou její součástí, i dnes jsou některé skupiny lidí dehumanizované, i dnes jsou lidi lhostejní k ledasčemu strašnému, co se různě ve světě děje. Ta analogie je nejenom nepřesná – Rudolf Höss nebyl nějaký prostý občan, lhostejný k tomu, že někde jinde jiní lidé trpí. On tu Osvětim řídil. Často je i hluboce vadná. Jonathan Glazer na Oscarech aktuálnost svého díla viděl v tom, že podobně dehumanizujícím způsobem jako Hössovi v Osvětimi se dnes chová ve vztahu k obyvatelům Gazy. Spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková ve sloupku pro Host také vidí aktuálnost filmu v něčem podobném – i dnes „jsme“ schopni vytěsňovat utrpení druhých a dehumanizovat je. Problém je v tom, že lidé, kteří podobné věci říkají a píší se z toho „jsme“, z toho popisovaného „my“ fakticky vyčleňují: i dnes jsou lidé, kterým je to či ono lhostejné, na rozdíl ode mne, naštěstí mezi ně nepatřím.

Taky jsem nakonec došel k názoru, že ten film je i „o nás“, ale jiným způsobem, než si mnozí včetně režiséra Zóny zájmu (intence autora nemusí být pro vyznění filmu určující) myslí. Snad nejstrašnější postava toho filmu je Hedwig Hössová, přinejmenším je ve filmu nejvýraznější. Je to logické, snímek se z větší části odehrává v domě, který je jejím životním dílem, manžel se „realizuje“ jinde. A v ní je možné vidět typ člověka, který není schopný vnímat nic než předmět svojí touhy, než nějakou svou potřebu. Měla sen a šla za ním, toužila vybudovat ideální domov – a taky že se jí to povedlo. Nevzdá se svého snu jenom proto, že do něj každý den křičí oběti vyhlazovacího tábora. Tem imperativ následovat svůj sen, jít za svou touhou, věřit, že to, po čem toužíme, je dobré, protože ta touha je silná, zní dnes docela hlasitě. A to i mezi lidmi, jimiž pohled na Hössovic idylu otřese do hloubi duše. Když člověk náležitě internalizuje všechny ty dobře míněné poučky ze self help knih, obrátí se do sebe a vyslechne, co mu říká jeho touha, může dopadnout jako Hedwig Hössová. Naše touha, naše nejsilnější potřeba, již si sami definujeme, nemusí být jenom tím, co vyjadřuje nás a náš potenciál. Může z nás udělat i monstra. Dobré vědět.