K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám: v obléhaném Sarajevu působil jako elitní voják odstřelovač.

Jeho text je strhující, nikoli však jako promyšlené dílo výsostného stylisty; poutá jakousi ležérností a přitom energičností. Štukan vypráví v krátkých úsecích, jeho podání působí, jako by předkládané historky nesvěřoval čtenáři, ale jen tak mimochodem je vyprávěl na potkání. Jestliže Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí napjal síly k rafinovanému manévru, kdy informaci o smrti hlavní hrdinky sdělil nenápadnou vedlejší větou v půli románu a v té druhé pak podával čtenáři své výklady o kýči, aby ho nakonec donutil dojmout se nad smrtí hrdinčina psa, Štukan totéž (leč bez intelektuálské nadstavby) svede na prvních stranách. Tam líčí, jak se mu příčí zabíjet lidi, načež omylem zabije psa, jenž jako jediné živé stvoření volně přebíhá mezi zákopy muslimů a pravoslavných – a připomíná těm i oněm, že ještě nedávno byli sousedy a přáteli.

Autor ovšem nezůstává pouze u líčení válečných hrůz – třebaže cenná jsou jeho věcná pozorování, jak rychle člověk uvykne mrtvolám a automaticky se jich snaží rychle zbavovat (včetně těl nejbližších a nejmilovanějších), aby se nešířily nemoci. Nebo jak se rozcházejí běžné představy o mrtvých s tím, jak ve skutečnosti vypadají, například pokud jde o jejich barvu či váhu (příznačné a bohužel aktuální čtení zejména v kontextu nedaleké války na Ukrajině). Štukan také ukazuje, že válka není v ničem logická, protože jde naopak o karneval náhod, výstředností a nepředpokládaných okamžiků: vždyť kdo by čekal, že se v zuboženém, vyhladovělém, rozkrádaném a rozbíjeném Sarajevu mohlo dařit hudební scéně? Nebo že se lidé budou houfně scházet po hospodách, pít hnusné rýžové pivo a tančit a zpívat? (Ale jak jinak aspoň na chvíli zapomenout a zahnat strach?)

Štukanovo vyprávění předkládá příběh muže toužícího po svobodě a žijícího nespoutaně. „Zajímají mě vědomosti, ne povinnost se je učit,“ poznamenává vypravěč na jednom místě – a tento přístup vystihuje i jeho vztah k životu. Vlastní smrt přežil mnohokrát nejen jako voják a obyvatel šikanovaného města, ale také potom: jako dezertér simulující v blázinci šílenství, aby se dostal z armády (pasáže upomínající na román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven), jako feťák a neúspěšný muzikant na cestách v Německu i jinde, jako alkoholik, jako motorkář, jako hollywoodský herec, jako současnými balkánskými autoritářskými režimy šikanovaný aktivista. Až se při čtení neustále vkrádá otázka: je vůbec možné takový život za pouhých pět desítek let prožít a nevymýšlet si?

Literární odpovědí je, že to není podstatné, protože jde především o dobré vyprávění. Onen provokativní kontrast mezi naléhavostí a intenzitou zážitků a jejich strohým podáním je na románu Blank umělecky to nejhodnotnější. Z české perspektivy jde také o připomenutí, že přes německou a sovětskou okupaci, odsun Němců či rozkol se Slováky jsou české dějiny minulého století vlastně banální a přehledné, zatímco západní Balkán… to je skutečný, věčný národnostní a náboženský chaos. Není divu, že komunismus se na chvíli stal příslibem, jak jugoslávské rozpory překonat, a že když selhal, staly se novým východiskem zmar, destrukce, šílenství a následně útěk a cynismus. Blank se čte snadno, tráví se ale mnohem hůř.

Fedja Štukan: Blank: příběh střelce. Z bosenského originálu přeložil Jakub Novosad. Nakladatelství Zeď, 2025, 225 str.