Ve středu 13. srpna dojde zase na jedno pěkné kulaté výročí, které stojí za to si připomenout – uplyne přesně sto dvacet let ode dne, kdy si Norové v referendu odhlasovali souhlas s odchodem své země ze švédsko-norské unie, kterou spolu oba národy měly od roku 1814. Výsledek hlasování byl tehdy více než jednoznačný: pro odchod bylo přes tři sta padesát tisíc hlasů, proti odchodu pouhých 184! To znamená, že pro bylo více než 99,9 % hlasů.

Dodnes je to stěží uvěřitelný výsledek. A je nasnadě, proč by nás měl zajímat: není totiž pravda, že první pokojný rozpad moderního státu a rozchod přinejmenším dvou národů byl ten československý v roce 1992, jak o sobě rádi uvádíme. Není se samozřejmě co divit, proč si to myslíme. Rozpad Československa tak, jak proběhl, je událost, na kterou můžeme být hrdi. Tvoříme skutečně menšinu případů – je to výsostné postavení –, ale máme v Evropě (nevím, zda i ve světě) až stříbrnou pozici. Zlatá patří právě Norům, jejichž rozhodnutí v referendu je unikátní demonstrací národního sebevědomí. To my Češi za sebou nemáme.

Obzvlášť si na absenci všelidového hlasování mohou stěžovat ti, kteří dobře vědí, že jde o jisté unikum: vždyť na základě referenda si odchod z Jugoslávie odhlasovali v roce 1991 Slovinci i Chorvati a později též Černohorci při rozpadu společného státu se Srby. To je mimochodem třetí, bronzový evropský moderní případ, kdy se stát rozpadl pokojně, bez užití síly. Po jugoslávských válkách se na tento „happy end“ často zapomíná.

Čili je to zase jeden takový zdejší paradox: český příběh tvoří spolu s norským a černohorským významné dědictví dokládající, že světové pořádky lze budovat i na mírovém podloží a že k hranicím států se není nutno dopracovat pouze dík použití klacku. Na druhou stranu právně jsme se ochudili o zřejmou možnost vyzkoušet si vlastní vyspělost, což má za následek, že toto trauma si neseme dál a česká potřeba referend zůstává nenaplněna a může se jednou – nedejbože – projevit v ne zrovna ideální chvíli. I když to už si vlastně protiřečím, protože vyjadřuji předběžnou nedůvěru v inteligentní rozhodnutí své vlastní polis.

Vrátíme-li se ještě k Norsku, je nutno podotknout, že před oněmi sto dvaceti lety, i když až na podzim, v listopadu, došlo ještě k jednomu pozoruhodnému rozhodnutí tamní společnosti: v dalším referendu totiž hlasovala o tom, jaké bude státní zřízení nového státu – a více než tříčtvrtinovou většinou rozhodla, že ten nebude republikou, nýbrž monarchií. Kde ale vzít po pěti stech letech nesamostatnosti vhodnou dynastii a krále? Inu, natrvalo si je vypůjčit. A tak si Norové vybrali za panovníka dánského prince a pozvali ho s celou rodinou k sobě domů. (Povšimněme si, k jaké vzájemné velkorysosti jsou sousední státy schopny dospět, když se všichni trochu snaží.)

Mimochodem, Norsko se tak stalo jednou z nejmladších evropských monarchií. Ale také v tomto punktu má severská země zajímavého následovníka. Když totiž ve Španělsku v roce 1975 skončila éra generála Francisca Franca, pyrenejská země nepřistoupila k republikovému zřízení, nýbrž se vrátila ke své monarchistické tradici.

Dějiny nejen středověkého, ale též moderního evropského státnictví jsou prostě fascinující.