Školákům skončilo první pololetí, což se do sdíleného prostoru propsalo dalším kolem oblíbené společenské hry „Kopni si do svého učitele“. Nikdy nebylo snazší vylít si frustraci nad výsledky vlastní práce na nesprávném místě. Ve skutečnosti hodnocení českých dětí funguje poměrně dobře, kritéria jsou srozumitelná a racionální a drtivá většina učitelů je při klasifikaci korektní, ačkoli věřím, že jim to někteří studenti úplně neulehčují. Známky nejsou odměna, není to trest, je to informace.

Je to třeskutě pitomé, ale taky zcela v souladu s vnímáním jednotlivce jako třísky vláčené sociálními okolnostmi, ubožáka vydaného napospas různým typům třídních (genderových, klimatických, majetkových) bezpráví. Tento typ myšlení si říká moderní, ale vlastně vidí dítě jako prázdnou nádobu bez vlastní vůle, vlastní odpovědnosti a vlastního tahu na branku, do které je nutné vlít látku norimberským trychtýřem či nějakým jiným typem šlahounu. Představuju si škopek, když se jedná o žáka základní školy, a barel, když už se jde k maturitě. To je zároveň i body pozitivní. I když, co se teď ve velkém rozjely ty různé ozempiky, zase všechny bývalé proponentky krásy v každé velikosti hubnou jak o závod. Na co se pak dá v životě spolehnout?!?

V takovém typu myšlení je žák svého druhu něco jako Palestinec. Vždy nevinný, vždy oběť, nenese odpovědnost sám za sebe, ostatní mu ubližují, za nic nemůže už z principu. Rozhoupat ho k činnosti lze pak jedině podlézáním. Jistě: pokud je vzdělání jenom produkt nebo služba a žák si vybírá jejího dodavatele, musejí dodavatelé (školy, učitelé) soutěžit o žákovu přízeň podobně jako mezi sebou soutěží výrobci ponožek nebo rohlíků.

Nedávno jsem shodou okolností zhlédla tiktokovou litanii jedné mladé americké učitelky, kde jsou v adoraci dětské lenosti přece jenom dál. Výcuc je přibližně následující: „Věděla jsem, že to nebude vždycky snadné – ale že budu brečet ještě hodinu po vyučování? Dnešní děti si myslí, že mají nárok na všechno, a bez odměny nehnou ani prstem. Když jim řeknu, nalistujte si stranu deset, zeptají se, co za to dostanou. Někdy nehnou prstem, ani když jim ze svého koupím motivační dárky za 100 dolarů, aby vůbec něco dělaly. Smějí se mi do obličeje a k činnosti je nepřinutí vůbec nic. A tohle je jenom čtvrtá třída. Děsím se toho, až dostanu vyšší ročníky. Snažím se být nesmírně trpělivá a nezvyšovat hlas, ale domů se vracím zlomená úplně každý den.“

Podplácet žáky se českému uchu může zdát přitažené za vlasy, ale je to jen nedostatek fantazie, potažmo zkušeností. Sama jsem zažila německého učitele, jak uplácí („motivuje“) svěřenou mládež k vyřešení několika banálních slovních úloh a zachování relativního klidu na pracovišti. Stálo ho to patnáct eur.

Opačný přístup, než že „vzdělání je něco jako houska na krámě“, nám pravda poněkud extrémním způsobem zosobňuje Pai Mei v Kill Billovi. To je ten poťouchlý kung-fu stařík s rozevlátým vousem, který nutí Umu Thurmanovou vláčet vědra s vodou po nekonečných schodech, a pokud nabyde dojmu, že ho žačka nerespektuje, je ochoten jí na místě vyrazit oko. Thurmanové postava to snáší, protože se od protivného Mistra chce něco naučit. Naprosto nesnesitelným americkým školáčkům by se v tomto modelu uvažování na jejich otázku „Co za to, když začnu něco dělat?“ (americká praktičnost a přímočarost mě nepřestává udivovat) dalo odpovědět: „Že budeš o něco menší ignorant, dutá hlavo.“