Na prahu šedesátky, jejž jsem překročil včera, jsem se ocitl bez identity. Začalo to tím, že jsem ztratil občanku. Tedy občanský průkaz. Nosím ho po kapsách, neboť jsem už dávno přestal nosit peněženku, a jednoho dne jsem nevěděl, do jaké kapsy jsem ho strčil, a už si nevzpomněl.

Nějakou dobu jsem čekal, zda se kapsa přihlásí, ale nestalo se. S ní tedy zmizela i občanka. Nebývám už často perlustrován, jako jsem kdysi za dávných dob dlouhovlasého mládí býval, takže jsem zmizení občanky nepovažoval za něco, co bych musel rychle řešit. Ano, věděl jsem, že může být nějak zneužita, ale jsem v tomto ohledu spíš lehkomyslný, což bych neměl, ale holt už asi jiný nebudu.

Nicméně jsem byl bez dokladů. Nemaje řidičský průkaz, jedinou věcí, kterou jsem se mohl prokázat, byla aplikace Pražské integrované dopravy v mobilu. Ani legitku do filmového klubu Ponrepo, ani legitimaci do Městské knihovny, ba ani do bazénu, což jsem v průběhu let míval, jsem již momentálně nevlastnil. Tušil jsem, že podmínkou vystavení občanského průkazu bude rodný list. To je taková historická věc, ve které, vzpomínal jsem si, byla uchovávána kadeř mých miminkovských vlasů, jež tam matka vložila skoro před šedesáti léty. Naposled jsem o jeho existenci něco tušil asi před dvaceti lety, nyní jsem měl jen nejistou představu, že by mohl být v krabici se školními vysvědčeními, která jsem z nostalgických důvodů uchovával, avšak nebyl tam… Prohledal jsem, co jsem jen mohl, obvolal několik svých minulých spolubydlících, aspoň k tomu mi to bylo dobré, ale rodný list, vystavený před šedesáti lety na matrice v Prostějově, zmizel. Úředně jsem de facto přestal existovat. Jediné, co jsem našel, byl stařičký očkovací průkaz.

S ním a propadlým cestovním pasem jsem se tedy odebral na úřad příslušné městské části. Tam jsem po nepatrné chvilce čekání (chtěl jsem si tam chvíli v klidu číst, ale bohužel) byl přijat respekt i důvěru budící úřednicí – nevím, jestli je to dosud správně používané slovo. – Dobrý den, ehm, víte, bohužel, jaksi, nemám občanský průkaz, a potřeboval bych vystavit nový. – Úřednice se na mě ani nepodívala a řekla: Ztratil jste ho, nebo vám ho někdo odcizil? – To právě nevím, je to důležité? – Jestli vám ho někdo odcizil, musíte jít na policii. – Tomu jsem se chtěl vyhnout: Nenene, prosím, neodcizil, ztratil jsem ho vlastní vinou, dal jsem ho do kapsy, bohužel nevím jaké. – Vy nosíte občanský průkaz v kapse? – Ne, tedy občas ano, už to nebudu dělat… Takže mohu požádat o nový? – Ano, budu potřebovat nějaký jiný doklad totožnosti. Nejlépe cestovní pas. – Ano, mám ho s sebou, ale prosím, on mi přednedávnem jaksi propadl. Ale je to můj pas, tady vidíte fotografii, myslím, že jsem se moc nezměnil. – Jestli je propadlý, tak vám je k ničemu, podejte mi ho, já ho rovnou skartuju. – Ne, prosím, já bych si ho ještě chvíli ponechal, řekl jsem s vědomím marnosti té věci. – Tak když nemáte pas, tak potřebuju váš rodný list a nějaký doklad s vaší fotografii… – No, to je problém, představte si, já nemám ani ten rodný list, řekl jsem tichým a pokorným hlasem a zatvářil se už ne jako Petr Macinka, ale spíš jako, no, Václav Havel… Úřednice na mě pohlédla zrakem nyní jakoby pozornějším, chvíli jsme si dokonce hleděli do očí… Aha, a kde jste se narodil? pravila útrpně. – Prosím, v Prostějově, koncem ledna to bude šedesát let. – Tak musíte tam na matriku, aby vám udělali duplikát. Ale i tam se musíte něčím prokázat. Máte tam nějaké rodinné příslušníky, kteří by se za vás zaručili? – No, už jsou všichni na hřbitově, to víte, šedesát let… Úřednice vzdychla, no to teda nevím, co vám poradit. Snad tam zkuste zavolat, snad se s nimi domluvíte. Očkovací průkaz jsem ani nezkoušel vytáhnout.

Zavolal jsem na matriku do svého rodného města. Byl jsem z toho poněkud rozechvělý. Vždy, když slyším ten nezaměnitelný akcent mého dětství, zjihnu. Ozval se hlas, skoro jsem měl pocit, že ho znám. – Dobrý den, prosím vás, já jsem rodák, narodil jsem se u vás, koncem ledna to bude šedesát let, v porodnici na Plumlovské, ani nevím, jestli tam ještě je, no, víte, já bych potřeboval rodný list, já ho nemůžu nalézt. – Tož to by neměl být problém, když budete mět cestu, tak se stavte, my vám ho vystavíme. Bude vás to stát tři sta korun. – Ano, rád si udělám cestu do Prostějova, ale nevadí, že nemám občanku ani pas? – Tož to teda bohužel vadí, protože my si vás musíme nějak zkontrolovat. Jedině, když by nějaký rodinný příslušník se za vás notářsky zaručil. Máte tady nějaké rodinné příslušníky? – Bohužel už jen na hřbitově, možná je budete znát, děda učil na gymnasiu jazyky, no, asi ho už ho znát nebudete, je to dávno… – Tož pane Peňás, a máte nějaké děti, že by ty se za vás zaručily? Ale musí nám poslat fotokopii svých dokladů, rodného listu a tři sta korun. To by pak šlo. – Ale samozřejmě, děti mám, ty už jsou zvyklé na ledacos… Určitě to pro mě udělají. – Tož vám, pane Peňás, přejeme dobré pořízení. A co že jste se od nás odstěhoval? Z Prostějova… – To vám budu vyprávět někdy příště, mezitím uběhlo těch šedesát let… Ale třeba se tam vrátím, jednou. – Na ten hřbitov, ale to už jsem si řekl jen pro sebe.

Občanský průkaz jsem obdržel spolu s novým cestovním pasem. Mám pro ně zvláštní přihrádku. Duplikát rodného listu tam mám také. Bohužel už bez těch vlasů, které kdysi, před šedesáti lety, ušmikla máma z mé tehdy asi bohaté kštice.