Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk (i zlozvyk, ba prokletí) stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já. Do té zatím poslední, nazvané výmluvně Počkejte s mým pohřbem, zcela a důkladně, od první do poslední stránky.

Výstižný je podtitul: Velké rondo o psaní, lásce a válce. Je to opravdu o autorově psaní, o lásce k ženě a o válce, kterou Putin vede proti Ukrajině, jež je v textu zastoupena krátkými agenturními zprávami. Tato témata se vracejí, opakují, točí se ve velkém kruhu čili rondu během dvanácti měsíců roku 2023. V nich jsou rozprostřeny úvahy a reflexe, jež mají formu osobních zápisků, črt a glos. Zachycují vnitřní stav muže, jenž má za sebou úctyhodnou kariéru, ale přitom se ocitá na jakémsi rozcestí. Bilancuje svůj život, ohlíží se za tím, čím v něm prošel, co za sebou zanechal, byť spíš jaksi v abstraktní, úvahové rovině. Na té konkrétní a současné nastiňuje románový vztah se ženou, s níž se přednedávnem seznámil a jež je jakýmsi skrytým průvodcem a nechtěným adresátem jeho úvah. Ty jsou v textu dominantní, lze je považovat za příčinu sdělení, byť čtenářsky je přitažlivější spíš part milostný, který nepostrádá jisté napětí, neboť o dvacet let mladší žena je sice dobrá společnice do vybraných restaurantů a pro návštěvu u Věry Kunderové v Paříži, ale umí být také nemilosrdná a jízlivá. Zároveň si lze představit, že jde o postavu (polo)fiktivní, nebo aspoň by to v koncepci „textu o textu“ šlo takto, zajisté se souhlasem autora, brát.

Převládající látkou jsou ovšem krouživé a refrénovitě se vracející úvahy na téma, co to je psaní, proč psát, k čemu jsou slova, co s nimi podniknout, když už je podle Hvížďaly nikdo nepotřebuje, nikdo nechce, nikdo jim nerozumí: slova devalvovala, přestala plnit svou roli, jazyk zbanálněl a otupěl, opakuje se na mnoha místech. Psaní je podle Hvížďaly pokusem se k těm pravým slovům dostat, očistit je, vrátit jim hodnotu, smysl a váhu. O to se Hvížďala, jak také opakuje, celým svým propsaným životem snažil, přičemž výsledek je jaksi neuspokojivý, svět na to nedbal, možná o to ani nestál, nyní to podle toho s ním tak vypadá, tedy ne že by za to mohl konkrétně Karel Hvížďala, ale cosi se v každém případě stalo. Je to střídavě lamentace skoro nad vším, střídavě meditace nad sebou samým, střídavě rekapitulace toho všeho dohromady. Je to pokus o jakousi sumu života a zkušeností zralého muže, který se definuje svým psaním, čímž však vstupuje do věčného perpetua mobile, začarovaného kruhu, jenž věčně začíná a nikde nekončí, čímž se stává smyslem sám pro sebe. Každý nový pokus o definici psaní je překryt další definicí, která roztáčí definice další. Je to poněkud sisyfovská práce, jež jako by předpokládala, že když se autor znovu a znovu zamyslí a znovu a znovu se pokusí definovat svá témata, vytane z této usilovné činnosti nějaký lepší výsledek, nějaký klíč k vyřešení problému. Ten je navíc dost abstraktně definován, což autorovi umožňuje rozhodit sítě svých nepolapitelných úvah do nekonečné šíře. Není totiž zcela jasné, o čem Hvížďala mluví, tedy „píše“, zda tím myslí psaní literární, či psaní publicistické, zda tím myslí psaní „reálné“, nebo jaksi psaní „an sich“, tedy jakékoli psaní, nebo právě to psaní, o něž se snaží on. To má ovšem svou hodnotu v něčem jiném než v kunderovských variacích a imitacích. Má-li totiž být jakousi obranou proti tlachu a blábolu, proti němuž nepochybně Hvížďala až pateticky bojuje, neměl by se přitom tak často ocitat ve sféře nadpozemské abstrakce a mlhavosti. Výsledkem je zvláštní nepoměr mezi racionálním, kritickým úmyslem a libovolným básněním a filozofováním úctyhodného muže, který je opravdu v mnoha ohledech důležitým zjevem českého „psaní“ a jehož poklepají přátelé po rameni, neboť se to mezi námi sluší. Tak to jeden teď výjimečně z přátelských důvodů neudělal.

Karel Hvížďala: Počkejte s mým pohřbem. Nakladatelství Mladá fronta, 228 str.