Jak píše autor vynikající práce Německo. Mýtus a realita Aleš Valenta, kvalita demokracie se pozná podle toho, jak zacházíme s opozicí. Valenta už před sedmi lety, kdy jeho kniha vyšla, těmi slovy mířil na zacházení německých úřadů s pravicovou opozicí, intelektuální a především politickou, jíž je Alternativa pro Německo (AfD). Ta měla tehdy ještě pouhých 12 procent, pak přechodně oslabila, aby letos v únoru s 21 procenty hlasů zdvojnásobila svůj počet křesel ve Spolkovém sněmu. Od té doby dál roste, průzkumy jí přisuzují 25 či 26 procent, což při historicky neuvěřitelné malátnosti tradičních stran křesťanských (CDU/CSU) a sociálních (SPD) demokratů tu a tam vynese Alternativě první místo v průzkumech – a příslušné zděšení v novinách.

Sílilo očekávání, že se „něco“ musí stát. Až byl minulý týden zveřejněn nález Spolkového úřadu na ochranu ústavy, tedy německé civilní kontrarozvědky, že AfD je „s jistotou pravicově extremistická“ strana. Doposud ji kontrarozvědka z pravicového extremismu pouze podezírala, ale studie o 1108 stranách jí teď dává jistotu. Posun v hodnocení otevírá prostor pro perzekuci, dostaneme se k tomu dál v textu.

Tak jako v Kafkově Procesu Josef K. zatím nedostala Alternativa ani její obhájci šanci nahlédnout do „obžaloby“, náhledu se strana zřejmě dobere až u soudu. Nebo by analýzu mohlo zveřejnit ministerstvo vnitra. To ji ale, s odvoláním na ochranu zdrojů, zveřejnit odmítá. Odstupující ministryně, sociální demokratka Nancy Faeserová, tedy vlastně zpřístupnila jen samotný verdikt. Na veřejnost nicméně proniklo 18 stran, většinou vyplněných sbírkou citátů jednotlivých členů AfD včetně členů předsednictva. Z nich vyplývají čtyři různé typy konfliktů s ústavou.

Čtyři hříchy

Zaprvé jde o pojetí němectví, tedy že v Alternativě za Němce považují etnicko-kulturní společenství, a nikoli společenství vlastníků německé státní příslušnosti. Tím se strana údajně protiví prvnímu článku ústavy, který začíná slovy „Důstojnost člověka je nedotknutelná“.

Zadruhé kontrarozvědka dokumentuje xenofobii v členské základně. Jako důkazy zde ovšem uvádí i používání obratu „Messermigration“, což znamená migrace lidí se sklonem propichovat lidi na náměstí nožem, a současně slovní hříčku s výrazem „Massenmigration“, jehož překladu netřeba.

Zatřetí prý AfD trpí islamofobií a to se projevuje užíváním výrazů jako „chalífát Německo“. Začtvrté, a to je nejsměšnější, prý z AfD vycházejí útoky na demokratické instituce. Tady je třeba zmínit kategorii „ústavně relevantní delegitimizace státu“, kterou kontrarozvědka zavedla před čtyřmi lety proti kritikům covidové politiky a lockdownů. Kontrarozvědka přímo podléhá ministru vnitra, do loňska byl ředitelem dlouholetý poslanec establishmentové CDU Thomas Haldenwang, který se z ní ještě pokusil ve volbách vrátit do parlamentu.

V nálezu kontrarozvědky zaujímá klíčové místo první výtka, zatímco tři následující mají doprovodný charakter. Jak tedy v Alternativě chápou německý národ a co z takového pojetí vyplývá? Předpoklad, že kdo připouští existenci něčeho, jako je etnický národ, jedná proti ústavě, je historicky vzato nový a nesmírně radikální. Až do roku 2000 platilo ve spolkové republice právo krve, ius sanguinis: Občanství můžete automaticky získat, když se narodíte rodičům, z nichž aspoň jeden byl etnický Němec anebo německý státní příslušník. Na základě toho se za Helmuta Kohla mohlo konat masové přistěhovalectví volžských nebo sedmihradských Němců. Spolková republika chápala ius sanguinis etničtěji, než bylo ve světě normou.

Postupný přechod k právu půdy, ius soli, kdy státní příslušnost získáme místem narození, se v Německu datuje rokem 2000 a silněji rokem 2004. A přece i dnes ústava v článku 116 předepisuje, že Němec je buď státní příslušník, nebo „uprchlík či vyhnanec náležející k německému lidu“. Není ústava podle kontrarozvědky částečně protiústavní?

Existují výroky – kontrarozvědka je do svého důkazního materiálu pochopitelně zařadila – členů strany, které ústavu tak, jak ji vykládá kontrarozvědka, skutečně porušují. Poslanec Hannes Gnauck loni v srpnu na jednom mítinku prohlásil: „Musíme znovu smět rozhodovat, kdo k německému lidu patří a kdo ne. Aby byl člověk Němec, k tomu je potřeba víc než než držet v ruce listinu o občanství.“ Nicméně AfD je strana ohromně různorodá, s více než 40 tisíci členy, a hlavně se v jejím programu nikde ani nenaznačuje, že by neetničtí Němci měli mít horší postavení před úřady, že by se z nich měla vytvořit jakási horší kasta. Vykazovat z kolektivu občanů určité skupiny podle původu, to by byl skutečně silný tabák a jaksi by to ospravedlňovalo časté přirovnávání k Hitlerovi. Jenže v dokumentech Alternativy se takový tabák prostě nenachází ani v malém množství. V programu AfD pro volby 2025 čteme: „Nerozlišujeme na státní příslušníky s přistěhovaleckým původem a státní příslušníky bez něj.“

Reemigrace

Od roku 2015, kdy Angela Merkelová otevřela hranice, registruje Německo více než tři miliony nových žadatelů o azyl, většinou z muslimského světa. Drtivé většině azyl nebyl přiznán, a přesto mohou zůstat. Na tyto případy míří volební šlágr AfD o „reemigraci“. Předsedkyně strany Alice Weidelová – sama v registrovaném partnerství se Srílančankou – vysvětluje, že vyhostit by se AfD pokusila právě odmítnuté žadatele o azyl a kromě nich majitele dvojího občanství, když se dopustí trestného činu. Zase – v 80. letech by tím Weidelová velký rozruch nevzbudila. Helmut Kohl tehdy uvažoval, jak přimět k návratu do vlasti aspoň část tureckých gastarbeiterů, kteří přitom přišli na pozvání za prací a nežádali o žádný azyl, takže jim žádný azyl ani nemohl být zamítnut.

Ale říci dnes v Německu „reemigrace“, to není jen tak. Před rokem a čtvrt vypukl skandál, který z reemigrace učinil toxické slovo. Web Correctiv přišel s příběhem o utajeném setkání pravičáků, kteří v listopadu 2023 v Postupimi („Osm kilometrů od hotelu stojí dějiště konference ve Wannsee, během níž nacisté koordinovali systematické zničení Židů,“ poznamenává web) údajně plánovali masovou deportaci lidí neněmeckého původu, „jedno, jestli mají německý pas, nebo ne“.

Na tajné schůzce bylo i několik spíše níže postavených politiků AfD (a ovšem CDU). Pár účastníků se ohradilo, že o žádné nucené deportaci občanů neněmeckého původu řeč nebyla. Diskuse se asi pohybovala zhruba v rámci toho, co pod slovem reemigrace míní Weidelová.

Correctiv byl u soudu přinucen vzít tvrzení o deportaci Němců neněmeckého původu zpět, nicméně předtím se napříč zemí konaly manifestace, koncerty a pietní shromáždění „proti pravici“ za účasti ministrů, církevních i uměleckých hlavounů. Alternativa byla v průzkumech na několik měsíců vržena zpět. Aféra Postupim má v tomto článku tolik místa proto, že i ona nese znaky zpravodajské operace. Ředitel kontrarozvědky Haldenwang se nechal slyšet, že služba o privátním setkání v Postupimi samozřejmě věděla předem. Redaktor webu Correctiv, který je veden jako nevládní organizace a inkasuje od státu subvence, se v hotelu během konference také ubytoval, a poněvadž z uzavřené schůzky citoval – byť manipulativně –, je nasnadě, že se dostal k záznamu. Okamžitě po zveřejnění textu pak do boje proti rasistům startovali kancléř a s ním celé oficiální Německo.

Možnosti tu jsou

Spolková republika má spolkovou kontrarozvědku a vedle ní zemské kontrarozvědky. Ty v každé spolkové zemi podléhají zemskému ministrovi vnitra, v každé z nich proto můžeme legitimně předpokládat politický vliv. Až do minulého týdne své zemské certifikáty potvrzující AfD „zaručeně pravicový extremismus“ vystavily jen kontrarozvědky v Sasku, Durynsku a Sasku-Anhaltsku. Ještě v jednom ohledu jsou tyto tři země pionýrem. Alternativa v nich už před časem překonala 30 procent a stala se přímým vyzyvatelem tradičních stran. Jsme zpátky u teorie přímé úměry mezi preferencemi a státním útlakem.

Čeho se teď AfD může obávat? Přímý zákaz je cesta kamenitá až neschůdná. Zákaz vydává ústavní soud, žádost o zákaz ale k němu může podat buď spolková vláda jako celek, nebo dolní či horní komora parlamentu. Každá z těchto institucí riskuje, že materiály nashromážděné kontrarozvědkou budou zváženy a nalezeny slabými a bude z toho ostuda.

Ovšem certifikát „zaručeně pravicově extremistický“ se dá použít i jinak. Tak především by se Alternativě s odkazem na kontrarozvědku mohl pozastavit státní příspěvek. Vějíř možných ústrků je už dnes nesmírně široký: nebrat poslance AfD s sebou na zahraniční návštěvy (právě se o to pokusili v Hesensku), přiznat poslanecké frakci stísněné prostory (ve Spolkovém sněmu má AfD přidělenou poloviční metráž pro dvakrát větší klub, než má sociální demokracie), úplně přestat referovat o AfD ve zprávách (navrhuje známý redaktor veřejnoprávní ARD), o možnosti vyhazovu ze státní služby ani nemluvě, jsme přece v Německu.

A konečně si kontrarozvědka sama sobě rozvazuje ruce. Bude moci do strany snáz nasazovat agenty, odposlouchávat telefonáty a číst maily či SMS zprávy. Ta věc má tak výbušný ráz, že alespoň ve straně kancléře Friedricha Merze nepanuje nad zpravodajským tažením proti AfD žádné nadšení. Ale co až Alternativa v preferencích ještě posílí?

Zatím bleskový průzkum pro deník Bild ukazuje, že 61 procent Němců s nálezem kontrarozvědky souhlasí. Téměř polovina tázaných (48 procent) by dokonce byla pro zákaz strany. Ještě chvíli a jedna polovina bude chtít zakázat druhou polovinu. Až sem to ve střední Evropě došlo.