Kdo by neznal Můj rodný dům, song, který u nás proslavil Pavel Bobek a který se může zdát táhlým a patetickým až do dne, kdy vám krajinu dětství vezmou bagry. Pak se smísí prach a slzy do té neobyčejné směsi, kdy čas trhne oponou. Vývoj jde dál a nepochybně přinese něco krásnějšího. Aspoň tak velí zásada dobrého mravu v obecné architektuře. Totiž pokud boříme, máme světu přinést něco lepšího. Kvalitoměr se obvykle velmi blbě shání v soudobém provedení a mnohé prověří čas, ale vyslovené plichty se naopak dají poznat ze dne na den.

Když pražský finančník František Poustka vstupoval před sto lety do mělnické viniční krajiny, měl ambice změnit místo k nepoznání a to se mu velmi podařilo. Obklíčil někdejší barokní viniční lis z majetku rodiny Valdštejnů državou, která stihla naplnit ideály „ferme ornée“ v mnoha směrech. V češtině hovoříme o okrasném statku, kde se estetika snoubí s každodenním zemědělským životem. Svého času romantické ideje prošly celou Evropou a ani dnes nejsou zcela mrtvé. Pracovat v krajině libé na pohled dává smysl a bude tomu tak i nadále.

O východiscích Poustkových a tvůrčím duchu tohoto muže se ví pramálo. Víme ale, že autorem zahradní kreace je Josef Vaněk, chrudimský zahradní architekt, tehdy na vrcholu slávy. Jeho práce znám dobře, a jakkoli z mnoha čiší osvědčené postupy, dílo v Rousovicích u Mělníka přesahovalo jeho běžná zadání. Rozsáhlá terasová zahrada je srdcem celé krajinářské kompozice, jejíž rukopis lze podle leteckých snímků a sporadických zpráv pamětníků identifikovat na nějakých zhruba patnácti hektarech. Co na nich bylo?

Les černých borovic je jeden z nejvýraznějších prvků –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a také nejrozsáhlejších. Pozoruhodné byly ovšem ovocné řady mezi lány a jednotlivé specializované sady. Nejdéle se zachovala švestkovna a fragmenty hrušek v polích. Pozoruhodná mozaika hospodářské krajiny byla dělena živými ploty a zdmi volně navazujícími na historické vinice. Ovocná stromořadí s dílčími kulturami musela vypadat úchvatně, malebně a krásně. Spolu se vší tou hospodářskou činností a kalendářem napojeným na plodiny.

Ach ano, byly tu tenisové kurty, bazén s triumfálním schodištěm, parter před hlavní budovou a tři zahradní prostory na terasách s besídkou, sochou Pana, vodní prvky, zahradnictví i školkařské zázemí parku, krskovna a jistě spousta dalšího, o kterém se můžeme s úspěchem dohadovat. Jisté je, že do historické barokní viniční krajiny někdo posadil svůj osobní sen způsobem neobyčejně velkorysým a přímo proti vedutě historického věnného města postavil vilu se zahradou a okrasným statkem mimořádné kvality. Co víc, původní historický viniční lis a jeho budovy včlenil do svého hospodářství, stejně jako charakteristické opukové zdi. Všechny budovy dostaly shodný architektonický styl, na kterém se podepsala tradiční opuková podezdívka a místní cementové cihly. Prolamovaná zeď do značné míry zdobila obvod celého panství a její charakteristická starorůžová fasáda bývala dobře patrná i na domcích jeho někdejších zaměstnanců v celé ulici.

František Poustka to měl odtud k Jaromíru Rašínovi do Liběchova nedaleko. Osud jejich Slovanské pojišťovny, druhého největšího ústavu v zemi, byl neslavný a jeho království opanovala strojní traktorová stanice. Vaňkovu kompozici dokázal uchránit sadovník Václav Hurych před zkázou na několik dekád. Jedna z nejpozoruhodnějších zahradně- krajinářských kompozic je dnes pustým urbexem, do kterého se zakusují developeři. Pár set metrů odtud financují norské fondy nový park na někdejším poli. Tady jsme prohráli kulturní válku na celé čáře.