O umění loží už tu byla řeč a o tom, jaké je listí pro zahradu poklad, také. I kompost jsme počastovali a kyprou zem pochválili. Objevili se nám ale na scéně zahradního umění také milovníci písku a množí se tak rychle, že by jim pískomilové nestačili. Ale dost invektiv. Písek je požehnání a je velmi cenným přírodním zdrojem. Budeme se s ním muset naučit pracovat jako s drahocenností, protože ho těžíme jen a jen díky tomu, že jsme ho tak nějak zdědili s naší geologickou minulostí. On není taky písek jako písek, jak ví každý betonář. Mořské slané písky jsou totiž docela ničemné a vlastně jen ty hezky plavené jsou pro lidstvo nejcennější. My zahradníci to máme trochu lépe zařízené, protože nám často vyhovují i ty kopané, které vznikly spíš větrem nežli vodou. Ale hlavně když to sype.

Písek je dobrý sluha, ale špatný pán. Jsme národ alpinkářů a tohle bychom měli dobře vědět, ačkoli se tento kumšt bohužel generačně vytrácí. Skalničky se tradičně pěstovaly zejména ve zvětralinách, a když ty nebyly úplně po ruce, experimentovalo se. Typicky například se stavební sutí, protože ta byla vesměs zásaditá a mnohé alpinky rostou na vápencích. Směle by se dalo říct, že s perkem a žulovými drolinami člověk nakyselo takovou parádu neudělá. I když takové vřesoviště a pár acidofilních hajniček, to může být veliká paráda.

Ovšem zpět k písku. Žulový perk je skvělý materiál a leckde plní funkce písku. Jinde je k dispozici opravdu pouze písek říční, anebo se taky stane, že přivezou doslova ostřivo s jílem, které jen uválet a máte mlatovou cestu. S tím se pracuje zdaleka nejhůř. Z jílu a písku si dělejte brusné kotouče, ale ne záhon, prosím. Písek si s jílem neporadí a tato směs si s kytkami netyká. Zkuste si to. Kolik dílů písku dokážete vhníst do vlhkého jílu, aby se začal rozpadat? Budete překvapeni. Písek přináší změnu struktury a hlad. Starý pan Hachmann říkal, že písek žere rašelinu. A něco o tom věděl, celý život strávil s pěnišníky. Ano, to jsou rododendrony. Písek je sám o sobě hladový, a proto se na něj dokázalo adaptovat jen nemnoho rostlin, které ho vyloženě potřebují. Obdivujeme-li kamýšové kolonie na dunách, mnoho další květeny zde nenajdeme. A ti, co v nich žijí, jsou spíš vyhnáni z ráje, než že by jim písky šmakovaly. Písek do zubů nechcete.

Zahradník je vcelku stvořen k tomu, aby rostlinám činil blaho a hledal pro ně místo, kde jim bude samo o sobě nejlépe. Je tedy připraven místo vylepšit a písek je po ruce. Příkladem je taková mramorová bábovka, která se o několik vteřin po expozici snímku vlivem činnosti statného rotavátoru proměnila v lože záhonu s písčitou propustnou humózní půdou. Že už jste to někde četli? No jistě, mnoho rostlin má v návodu k použití napsáno přesně tohle a to slovíčko „propustná“ má hodně do činění právě s podílem písku v této životadárné směsi. Smyslem pěstování není jaksi rostliny týrat až na hranici smrti, abychom na konci roku mohli pyšně prohlásit: „Vidíš, přežila! Co jsem říkal. Sice nekvetla, nerostla a od srpna je suchá, ale podívej, žije. A to jsem ji nezaléval a nehnojil! Ani oporu nemá. Naprosto bezúdržbová nenáročná perena.“ Prostě kytka, o jaké sníte, že?

Zahradní zem je famózní směs, takové univerzum, materie, do které přidáváte podle potřeby té či oné rostliny tu či onu příměs. Písek je jedna z nejužitečnějších. Kompost je hnedka na stejné čáře. Kytky na plné slunce to mají samy o sobě už dost těžké. Proto jim podstrojuju. Hlubší zrytí, aby si píchly hlouběji, písek, aby voda zajela co nejrychleji mimo odpar, a kompost, aby bylo do začátku. To se pak maj.