Když jsem ve skoro prázdném kinosále čekal na projekci tohohle filmu, přišlo mi, jako kdybych se v čase vrátil do 90. let. Upoutávky na největší nadcházející letní hity byly všechny pokračováním toho, na co jsem jako malý chodil do kina před třiceti lety. Mission: Impossible, Jurský Park: kde je nějaká originalita? Devadesátá léta totiž nebyla jen o rozmachu velkých hollywoodských studií, zažili jsme v nich i renesanci nezávislých filmů. Velké a malé filmy tehdy ještě koexistovaly vedle sebe. Bylo to možné kvůli životaschopné distribuci a síti kin, byl prostor i pro specializovaná artová kina, nezávislým snímkům pomáhalo i šíření na videokazetách. K tomu si připočtěte omezený internet a žádné chytré telefony, které by soupeřily o vaši pozornost.

Dnes často uslyšíte: Ale vždyť jde film natočit levně na mobil, všechno je mnohem snazší, stačí jen nápad. Není to pravda. Nemá to nic společného se snadno dostupným vybavením. Chybí trh, a zpeněžit nezávislé filmy je tak čím dál těžší. Samozřejmě, některé snímky si vedou celkem dobře (zvlášť ty od společnost A24, která má ovšem na jejich propagaci celkem hodně peněz) a někteří diváci na platformách jako MUBI utrácejí peníze za artové filmy, ale to není totéž. V roce 2025 může natáčet celovečerní filmy každý, kdo má iPhone, ale to neznamená, že se na ně někdo bude dívat.

Generace Z je úspěšná v napodobování televizní formy a jejím zhuštěním do několikaminutové, či dokonce vteřinové stopáže, ale nezdá se, že by ji nějak zvlášť zajímalo vyprávění příběhů. A když už se něco natočí, přichází další problém. Nezávislé filmy se nyní snaží být hlavně autentické, chtějí náš život nějak obsáhnout a sdělit něco velkého, přesahujícího. Divné, ujeté a bizarní filmy jako v 90. letech dnes už skoro nikoho točit nenapadne. Chybí tu autoři, kteří se neberou příliš vážně, snaží se vyprávět klidně i banální historku, ale po svém, jinak, než jste to už stokrát viděli. Takže když autoři Surfaře vysvětlují, že se jejich film zaobírá „krizí maskulinity“, že vypráví o konfrontaci s minulostí, střetu kultur a boji o osobní svobodu, mají svým způsobem pravdu. Ale zároveň si utahují ze současného trendu, kdy žánrový film v podstatě nemá právo na existenci, pokud se v něm nezpracovává nějaké pořádné duševní trauma či palčivé sociální a ekonomické otázky. Jako by všechno umění muselo být „vysoké“. Tvůrcům Surfaře je něco přes čtyřicet, pamatují si, jaké to bylo jít do kina na neznámý film, o kterém jste nic moc nevěděli, zaujala vás třeba jen upoutávka, abyste o něm pak nedokázali několik dnů přestat mluvit a všem ho nadšeně doporučovali. Surfař je tenhle případ, film, o jehož ději je lepší dopředu nevědět nic. Je to jen nádherně primitivní béčkový thriller, nebo brilantní studie o tom, co dnes znamená být stárnoucí bílý muž? Ve filmu zazní zdánlivě přihlouplá, ve skutečnosti až metafyzická otázka: Jsi surfař, nebo jen surfuješ? Můžeme se zeptat i takhle: Jsi filmař, nebo jen něco natáčíš?

Obrazy v Surfaři se často vlní a kroutí stejně jako mořská hladina, plátno žhne, vtahuje vás k sobě tak moc, až vás možná přepadne úzkost: jde to vůbec, natočit klaustrofobický film, který se většinu času odehrává v otevřeném prostoru na parkovišti u pláže? Oceán je pro hlavního hrdinu celou dobu na dohled, a přitom tak daleko. Pláž se z ráje mění v pokřivenou, tísnivou krajinu. Hlavní postava v jednu chvíli začne trpět dehydratací, do toho ho uštkne had, halucinuje a nám jsou předkládány obrazy, z nichž není jasné, zda se jedná o něco, co se odehrává v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti. Nevíme, co je skutečné a co imaginární, nevíme ani, jestli na tom vůbec záleží. Kamera Radoslawa Ladczuka kontrastuje živé, sluncem zalité odstíny s vybledlými neonoirovými tóny a detailními, maximálně přiblíženými záběry do zpocených tváří, což jen podtrhuje surrealistickou a znepokojivou atmosféru filmu. Surfař je jako horečnatý sen, za který by se nemusel stydět ani David Lynch. Takhle to dopadá, když si můžete dovolit ten největší luxus – dělat filmy bez kompromisů.

The Surfer, r. L. Finnegan, 99 min., v kinech od 8. května