Kdo občas četl texty amerického komentátora Richarda Hananii, nemohl být příliš šokován odhalením, s nímž přišel minulý pátek web Huffpost – že Hanania před deseti až patnácti lety přispíval pod pseudonymem na rasistické weby a fóra. Hanania je typ, s kterým se asi kdekdo z nás potkal – rád jde proti proudu a porušuje názorová tabu, dává najevo, že je mu jedno, co si o něm myslíte, tedy kromě toho, že byste si měli všimnout, jak je inteligentní. Z jeho psaní si člověk mohl odnést některé podněty, zajímavé byly myslím hlavně texty o vztahu občanskoprávní legislativy a woke revoluce na univerzitách i ve firmách. Loni na jaře napsal text o tom, proč Ukrajina nemá proti Rusku šanci, což v jeho kruzích nebylo výjimečné; výjimečné bylo, že před časem uznal, že se mýlil.

Rasisticky nepsal, ale zůstala mu obsese dědičností a IQ. Je to příznačné pro jeden ze dvou extrémů, k nimž současné radikální myšlení tíhne – jestliže pro levici je všechno o „konstruktech“ rasy a genderu, pravici naopak fascinují biologicky dané lidské hierarchie. Chtěli jste postkřesťanské myšlení, máte postkřesťanské myšlení.

Článek na Huffpostu je napsán odporně, je to klasická kampaň za „zrušení“ někoho, nicméně základní fakta a citáty z Hananiovy minulosti se nedají popřít. Hanania nyní reagoval textem, v němž na rovinu uznal, že psával špatné věci, a popsal svůj intelektuální vývoj, v němž nemalou roli hrálo to, že jako mladý nebyl příliš šťastný a úspěšný. Nyní se rozběhl klasický diskurz, v němž jedni skandalizují kohokoli, kdo s Hananiou přišel do styku, jiní zdůrazňují, že každý má právo na intelektuální vývoj.

V tomto obehraném scénáři se nenašlo místo pro jednu zajímavou věc. V obžalobě na Huffpostu se „rasismus“ a „bílá nadřazenost“ (white supremacy) používají jako víceméně zaměnitelné pojmy. Ale Hanania je syn palestinských imigrantů. Nemluví o tom často, avšak netají to. Palestinci jsou normálně řazeni mezi barevné menšiny. Jenže jak se ukazuje, nesprávnými názory mohou o tento status přijít. Podobně proběhla před časem americkými médii série textů o tom, že i Hispánci mohou být „white supremacists“ – když hlasují pro Trumpa.

Americký rasový problém bývá popisován jako problém „bílých rasistů“, kteří se nechtějí smířit s rostoucí „diverzitou“ země. Ve skutečnosti se děje spíš něco jiného: asimilace v USA navzdory snaze progresivních aktivistů stále funguje, čím dál tím víc přistěhovalců se začleňuje do postrasového mainstreamu. Jen černoši zůstávají jako trvalý problém.

Minulý měsíc ve věku 81 let odstoupil z čela politické organizace Rainbow PUSH Coalition její zakladatel, známý černošský agitátor Jesse Jackson, který ji padesát let vedl. Web Washington Free Beacon při této příležitosti přinesl rekapitulaci jeho kariéry, z níž jsou zřejmé dvě věci – jak beznadějná je černošská politika a jak výrazně Jackson, jenž nevyhrál žádné volby, ovlivnil politiku celé Demokratické strany.

Postavit koalici rasových a sexuálních menšin a vzdělaných bělochů? Na to přišel Jackson. Zpolitizovat prosazování radikálních teorií v akademickém světě? Na to přišel Jackson, který se v 80. letech zapojil do protestů proti výuce západní kultury na univerzitách. Žádat pro černochy reparace za otroctví, což dnes vážně řeší kalifornská vláda? S tím jako první přišel Jackson. A taky spolu s dalšími, jako s Alem Sharptonem nebo Louisem Farrakhanem, začal rozdmýchávat antisemitismus.

Jackson byl mistrem v používání v podstatě mafiánských metod, jak přimět vládu, aby rozvíjela programy dotací pro černošské podnikatele či grantů pro neziskovky slibující zlepšit černošské školy. Situaci v černošských čtvrtích nezlepšily, ale postaraly se Jacksonovým spojencům o zdroj příjmu. Jacksona přesně vystihuje ošklivý termín „pasák chudoby“ – pochopil, jak využívat a pěstovat černošský pocit křivdy a marginalizace ve svůj prospěch. A bílí politici paralyzovaní pocitem viny mu tolerovali to, co by, zejména pokud jde o antisemitismus, nikomu jinému v americké společnosti neprošlo. Jackson dávno ztratil vliv, ale jeho dílo bohužel žije dál.