Na samém konci loňského roku zveřejnily New York Times dlouhý zpravodajský text o tom, jak se vyvíjel vztah Trumpovy administrativy a Ukrajiny. Je otázka, jak moc je spolehlivý – je například zjevné, že v Pentagonu byli autorovými zdroji příslušníci té menšiny v aparátu, jež podporuje Ukrajinu, a z vysokých činitelů mluvil s autorem na jméno nejvíc Keith Kellogg, který byl Trumpem upozaděn a nyní už ve funkci zvláštního velvyslance pro Ukrajinu skončil.

Obsahuje nicméně řadu zajímavých faktických informací. Všimněme si podrobného popisu toho, jak USA zadržovaly dodávky některé kritické munice a zbraní pro Ukrajinu. To udělaly přinejmenším v jednu chvíli v podstatě přiznaně jako vyjednávací taktiku. Potřebovali, aby Ukrajinci pochopili, kdo je tady pánem a jaká je situace. Což se podle reportáže stalo 11. března na jednání v Saúdské Arábii, kde Američané přiměli ukrajinského ministra obrany Umerova, aby nakreslil na mapu, s jakým územím jsou Ukrajinci ochotni se rozloučit.

Ještě před Trumpovým znovuzvolením ovšem lidé z jeho tábora používali jako důležitý bod své argumentace, že Amerika si ty dodávky nemůže dovolit, protože potřebuje doplnit své vlastní zásoby a přeorientovat je na prioritní oblast, tedy Asii.

Ministr obrany (tedy dnes války) Hegseth měl prý za tím účelem v kanceláři cosi nazývaného „tabulka se stopkou“, na niž byl vynášen stav zásob různých druhů munice; když klesly pod určitou hodnotu, měl ministr mít možnost omezit jejich dodávky. Což se dělo zejména v případě dělostřelecké munice ráže 155. Američtí generálové psali do Pentagonu, ten neodpovídal atd. Až pak jejich dodávky odblokovala intervence generála ve výslužbě Jacka Keana u Hegsetha (Keane je zasloužilý voják, ale hlavně stálý komentátor Fox News).

Takže nedostatková munice mohla konečně zamířit na základny v Pacifiku, jak o to politici v čele s viceprezidentem Vancem a náměstkem ministra obrany Colbym léta usilovali? Ale kdepak. „Po tři a půl měsíce ležely tisíce granátů na paletách ve skladu munice americké armády v západním Německu,“ čteme v reportáži.

Hodně naopak Ukrajincům prý pomáhá šéf CIA John Ratcliffe. A to s vědomím prezidenta Trumpa, který si začíná připouštět, že ho Putin vodí za nos.

A Ratcliffe to zřejmě u Trumpa bude mít dobré i nadále, soudě z toho, jak Trump vychválil práci rozvědčíků při zásahu ve Venezuele.

Což nás přivádí k bilanci „pivotu k Asii“, jejž Donald Trump už jako několikátý americký prezident vyhlásil. Začal v březnu neúspěšnou kampaní leteckých úderů proti jemenským Húsíjům. Pokračoval úderem proti íránskému jadernému programu. Nyní vrcholí ve Venezuele. A diplomacie? Náměstek ministra obrany Colby ve své knize Strategie zamezení (2021) popsal, jak jsou pro budování protičínské „antihegemonické“ koalice vedle tradičních spojenců důležité země jako Filipíny, Vietnam a ideálně i Indie. Žádná z těchto zemí se za Trumpova vládnutí nestala víc proamerickou. Není taky divu, když někomu napaříte dvacetiprocentní cla.

Ale jak vlastně došlo na Venezuelu?

Analytička komoditních trhů Tracy Shuchartová přišla se zajímavým vysvětlením. Trumpem zdůrazňovaná ropa je jen povídáním pro veřejnost, skutečné důvody jsou jiné. A z pohledu Pentagonu dávají smysl.

Zaprvé, kritické nerosty. Venezuela jich má hodně a na jejich těžbě už se podílejí Číňané. Ovládají 90 procent jejich zpracování na světě. To Pentagon velmi zajímá, zvlášť od té doby, co na jaře Číňa na čas zablokovala jejich vývoz. Potřebuje je do zbraní. Zadruhé, Írán postavil ve Venezuele továrnu na útočné drony, přítomný je i Hizballáh. Zatřetí, Rusové nejen dodávají zbraně, ale mají na místě 120 vojenských poradců. Co víc, jsou to „integrované operace, v nichž čínské komunikační systémy podporují ruské radarové soustavy, v nichž íránská výroba zbraní těží z čínského dodavatelského řetězce, v nichž ruský vojenský výcvik posiluje schopnost Venezuely chránit čínské těžební operace a íránská výrobní zařízení“.

Tři nepřátelé se tak zahnízdili ani ne dva tisíce kilometrů od Miami. Pro Američany vytvořili jediný, integrovaný cíl.