Americký prezident Donald Trump na sociálních sítích v úterý vyzval Írán k „bezpodmínečné kapitulaci“ (co přesně by to za momentálního stavu konfliktu mělo znamenat?), ve stejný den pak triumfálně oznámil, že „úplnou totální“ kontrolu nebe nad Íránem „máme my“. Ve chvíli, kdy tento komentář vzniká, ale ještě není vůbec jasné, do jaké míry a zda vůbec Amerika součástí toho „my“ je. Otázka případné americké účasti na útoku je nejvíc diskutovaná v souvislosti s možným bombardováním íránských podzemních komplexů, k jejichž zničení izraelská munice nestačí.

Varovné hlasy připomínají neúspěch snah o změnu režimu v Iráku a Afghánistánu. Ty ztroskotaly mimo jiné kvůli polovičatosti, spojenci v nich neměli dostatečně velký počet vojáků na to, aby efektivně kontrolovali jejich území, neznali dobře místní tradice a vůbec stav společností a podobně. Pokud by se v Íránu chtěli vyvarovat podobných chyb, vyžadovalo by to neúnosně velké angažmá na místě. Vyslat statisíce vojáků, aby dohlíželi na to, jak se v Íránu mění režim, by pro jakoukoliv americkou administrativu bylo z geopolitického i vnitropolitického hlediska nepřijatelně riskantní, zemi by to také činilo zranitelnější ve vztahu ke hrozbám odjinud.

Íránsko-izraelský střet ještě neskončil, bylo by pošetilé domnívat se, že jeho další směřování je jistojistě dané. I tak ale existuje možnost, že Chameneího režim bude válkou destabilizovaný, třeba i pro něj fatálním způsobem. Nebyla by ho škoda. Není ale v silách Izraele ani Spojených států tu hypotetickou změnu režimu „manažovat“, její podobu by do značné míry určovalo jen rozložení sil přímo v Íránu, jejich akceschopnost a politická zdatnost, třeba i štěstí. Jistě, nějaké možnosti podpory svých „favoritů“ by Amerika a vůbec Západ měly, podobně by se v tom ohledu ale činily i jiné mocnosti a síly. Írán bez jaderných zbraní je v zájmu daleko více zemí než jen Izraele. Jaký Írán v příštích letech bude, je jiná a v tuhle chvíli jen obtížně zodpověditelná otázka, na tom, jak bude zodpovězena, přitom závisí mnohé.