Putovat po nejstarších stromech světa vyžaduje značnou trpělivost a bezpochyby půjde o cestu kolem světa. Sekvoje a obecně konifery v Kalifornii, duby v Británii, lípy v Německu, jinany v Číně a Koreji, kryptomerie v Japonsku či blahočety a pabuky na jižní polokouli. A to není samozřejmě vše. Výčet déle než tisíc let žijících dřevin by byl daleko delší, včetně například známého lesa Pando, který není ničím jiným než tisíce let starou osikou rozrůstající se kořenovými odnožemi.

Mexiko má v městečku Santa María del Tule strom světově výjimečný především pro svou mohutnost, je jím tisovec, tedy Taxodium mucronatum, a najdete jich tu hned několik. Pozornosti se ovšem bohužel těší jen jeden, a to z toho prostého důvodu, že má mezi stromy těžko uvěřitelný obvod 58 metrů při výšce 42 metrů a průměru 14 metrů. Objemově představuje 816 kubíků a váží 636 tun. Tyto cifry lze brát s rezervou, těžko měřit živý organismus, ale jakousi představu dávají. Každá větev by sama o sobě mohla být stromem. Navíc se tato čísla uvádí již od roku 1987, nejspíš nebyl zatím čas na další měření.

Nabízí se vtíravá otázka, jak je tedy asi takový strom starý, protože obvykle uváděných dva tisíce let je spíše obecně sdílený odhad. Někteří autoři šli ale například až k šesti tisícům. Stará legenda říká, že strom sázel v prospěch lidu Pecocha, zástupce aztéckého boha větru a bouří zvaného Ehecatl. A to rovnou před 1400 lety. Konfrontovat tuto legendu například se standardní metou očekávaného přírůstku v daném místě není snadné, protože před zhruba dvěma stoletími se o tom, že se jedná o jediný strom, začalo pochybovat. Nepřišel s tím nikdo jiný než Alexander Humboldt, o jehož skutečné návštěvě stromu v roce 1803 se podnes pochybuje. Nicméně se nám díky němu zachoval dobový údaj obvodu 36 metrů a zaseté semínko pochybnosti, zdali nejde o skupinu více stromů.

Pravdou je, že tvar celého organismu jde této teorii hodně naproti. Jiní botanici se ovšem po nálezu rozsáhlé, dokonce až obyvatelné dutiny spíše přiklonili k tomu, že stárnutím se rozpadl obvodový kmen do několika individuálních, které dokázaly srůst. Podobný proces vidíme u nejstarších stromů poměrně běžně. Strom má poškození na některých velkých větvích, následně odřezaných, a již v 19. století dle rychlosti růstu letokruhů bylo vypočítáno, že má mezi 1400 až 1600 lety. Obzvláště blízko legendě.

Biolog Ángel Salas Cuevas rozpracoval teorii vývoje mladého stromu, ke kterému se později přidávají buď kořenové výmladky, nebo zakořenělé nicí větve, a postupně se tak spojuje několik stromů do jediného stromu. Pozorováním se mělo za to, že strom stejně raší a má stejné projevy v průběhu roku. Jako vzor posloužil srostlý jedinec u nedalekého potoka, kde byly dva stromy snadno rozlišitelné. Pak přišla na řadu genetika, která v roce 1996 definitivně určila, že jde o tři různé stromy, ovšem velmi blízce příbuzné, přidaly se tedy časem dva vlastní semenáče.

Objem stromu má gigantický odpar a obrovskou potřebu vody, protože tisovec je obecně strom spojený s prostředím břehů, ostrovů a náplav s trvalým nadbytkem vody. To není tak snadné zajistit a například Mexiko City o řadu svých nejstarších tisovců přišlo. Obecně se má za to, že strom v Tule je za svým vrcholem a jeho vitalita začíná upadat. V koruně jsou patrné proschlé části, ale mohu sám dosvědčit, že za posledních dvacet let neubyl nijak na své kráse a objemu. Okolní krajina se dramaticky zastavuje a jeho vodní režim je z dlouhodobého hlediska nepochybně značně ovlivněn. Zatím se s tím, zdá se, vypořádává.