Stav světa poněkud vybízí k tomu, aby si člověk vytipoval místa, kde by se dal přežít jeho konec. Zatímco svět se bude hroutit, zemská kůra praskat a vše pohltí plameny, tam si nikdo ničeho nevšimne, bude zachován klid a mír, takže tam bude možné blížící se apokalypsu nenápadně přežít. Tak takovým místem jsou třeba Moravské Budějovice, městečko, o kterém by se s Hrabalem dalo říct, že se tam jako v jeho Nymburku „zastavil čas“.

Když se tam jednou za ten čas zastavím, jako bych vjel či vstoupil do nějaké zóny klidu a věčnosti. Vše tam zůstává na svém místě jakoby zalito v nehybnosti a netečnosti, vlídně ospalé a malátné, jako dokonalé maloměsto, které se rozumně zastavilo ve stavu tak akorát, aby přečkalo ten konec světa. Což samozřejmě neznamená, že se tam také nesmyslně nebouralo, nenastavěly na okraji paneláky a hypermarkety – ale přece jen se nenadraly až do středu města. Jeho tvář je napůl venkovská a napůl maloměstská, není nijak oslnivá, ale svůj skromný půvab má, navzdory tomu, že doba krámků, kvelbů, koloniálů, které rynek, jenž se teď jmenuje náměstí Míru, oživovaly a tvořily to, čemu se říkalo kolorit, je už dávno pryč – zůstala jen na starých fotografiích s koňskými povozy a v muzeu, které vystavuje, čím se tady kdysi lidé zabývali: perleťářstvím, hřebenářstvím, koželužstvím, výrobou kořalek, čpavku, louhu a jiných užitečných věcí.

Je to město, kde se hned všechno zmírní a zklidní. Nevím, jaká je tam statistika kriminality, ale to nejhorší, co se mně zatím stalo, bylo, že jsem tam v restauraci Grand, což je jméno, které zbylo ze starých časů, jednou v pravé poledne potkal Petra Placáka. Srkal tam česnečku, neboť měl kocovinu, protože se vracel z nedalekého Skalákova mlejna, kde se konal sraz upírů z undergroundu, kteří se tam snaží zastavit proces stárnutí vzájemným sosáním krve, což se jim snad i nějak daří. Navrhoval jsem mu, ať se sem přestěhuje, že by mohl časem dělat třeba ponocného nebo pohodného. Řekl, že o tom bude uvažovat, ale rok už uplynul a on nic.

Moravské Budějovice ovšem zdaleka nejsou nějakou zapadlou entitou v temnotách moravského vesmíru. Vedla skrz ně zemská stezka, táhly tudy armády, jeden Napoleonův generál, jmenoval se Jean Boudet, což je jméno vytesané v Paříži na Arc de Triomphe, tady umřel na žaludeční vředy, když mu Napoleon po vyhrané bitvě u Wagramu cosi vytknul. Možná mu spíš vynadal, což generála rozhodilo. Taky tady přespal císař František s chotí, když jeli za Napoleonem. Zajímavé místo.

Samozřejmě člověka napadne, jak to mají ty moravské s těmi většími Budějovicemi – českými. Nijak zvlášť. Moravské varianty českých Krumlovů, Písků, Berounů, Třebových – a možná by se ještě něco našlo – jsou jaksi sympatičtější, protože bez výjimky skromnější alternativou těch rozcapenějších českých větších bratrů, je-li to správné slovo. Opačně to, pokud vím, není. Nevím třeba o nějaké malé České Olomouci nebo vesnici České Brno. Vlastně ano: Přerov nad Labem, ten je menší než ten Přerov hanácké… No, ale vztah mezi oběma Budějovicemi je prý jen náhodný, obě ta místa měl založit, nebo spíš je pojmenovat, nějaký náčelník Buděj, což ale byly dvě osoby, pokud nešlo o schizofrenika. Jinak se obě města moc nepodobají, i když u nás ve střední Evropě se trochu podobají navzájem všechna města, jenom Litvínov nebo Most jsou drobánek jinačí. Kdyby sem mermomocí chtěl zajet nějaký Němec nebo spíš Rakušan, který to má blíž, pomohlo by mu, že na rozdíl od českých Budweis se tyhle německy jmenují Mährisch Budwitz, z čehož je patrné, že tady si to drželi pěvně v rukách roduvěrní Moraváci, kteří tu vždycky měli nad Němci jasnou převahu. Až teda na obyvatele zámku a několika lepších domů, jak to u nás většinou bylo, na Moravě snad ještě víc než v Čechách.

To je jedno ze zdejších překvapení, že tady mají zámek, který přitom vypadá jako větší dům na náměstí. Má zavalitou mansardovou střechu a poněkud zahnutý nakynulý půdorys, jak do sebe polykal měšťanské domy, které tam stály před ním. Je v něm městské muzeum, kam rád docházím. Tedy, byl jsem tam dvakrát, vždy inkognito a sám, tedy jako jediný návštěvník. To mělo tu přednost, že se mě pokaždé, tedy už dvakrát, ujala mladá průvodkyně, které jsem rád dělal společnost. Když jsem tam byl poprvé, byla to studentka medicíny, což mi nakonec řekla, když jsem tam přijel po roce, trochu jsem se obával, že jí bude nápadné, že je tady zase ten pán, ale byla tam jiná, ta měla před maturitou. Jejich výklad byl plynulý s lehkým jihomoravským nádechem. Ještě než ale začaly, zeptal jsem se, jestli lidé z Moravských Budějovic jezdí často do Českých Budějovic a naopak. Dívky na pána pohlédly, jak se tak na takové pány v jejich věku pohlíží, a já už pak disciplinovaně poslouchal výklad.

Zámek si na panský dům nechali za renesance přestavět Brtničtí z Valdštejna, ale poslední z nich, Zdeněk IV. Brtnický, se nechal přesvědčit, aby se účastnil stavovské rebelie, za což málem skončil na staroměstském popravišti, ale snad že byl z Moravy, umřel po dvou letech na Špilberku. Po něm připadlo zkonfiskované panství s městečkem jistému Hannibalovi ze Schaumburku, císařskému plukovníkovi původem z Rakous, jehož synovec a dědic Rudolf Jindřich ze Schaumburku se trvale usadil ve městě, k čemuž potřeboval postavit něco, co by udělalo dostatečný dojem, takže zabral další domy, mezi nimi i radnici, o kterou se pak soudil s radními, kteří chtěli, aby jim zaplatil novou. Tak v Budějovicích od konce sedmnáctého století stojí uprostřed města zámek, který opravdu vypadá spíš jako lepší stodola, čímž se nijak nechci budějovických obyvatel dotknout: stodola je jiné slovo pro důstojnost.

V roce 1736 koupil panství František Václav Wallis, císařský generál, který bojoval ve válkách o Slezsko. Wallisové, tahle původně irská šlechta, se tu občas vyskytovali po celé 19. století, na jeho konci tam žili hraběnka Marie de Wallis se svým manželem Rudolfem, starohrabětem Salmem: Salmové čili Lososové měli unikátní titul Altgraf, starohrabě, bohužel jim ho nesmyslný zákon zakázal používat. Po starohraběti zůstalo na zámku trochu trofejí z jeho afrických výprav. Hraběnka Marie zemřela na budějovickém zámku v roce 1936, posledním majitelem zámku, který byl pozemkovou reformou oškubán o hospodářský dvůr, byl Quido hrabě Schaffgotsch. Tomu se do zámku nastěhoval za války wehrmacht, v květnu 1945 pak všechen majetek zkonfiskovaly Benešovy dekrety. Pak se tam střídalo muzeum s knihovnou, nová expozice je tam od roku 2022, průvodkyně jsou také co rok nové.

Do vrat zámku odnaproti hledí bílý renesanční dům s arkýřem a cimbuřím, což je druhá a možná předposlední architektonická starobylost města. Za to, že se zachovala, vděčíme rozumné nechuti dřívějších obyvatel stavení nějak upravovat do moderní, tedy většinou horší podoby.

Pominout nelze kostel svatého Jiljí s krásnou hranatou věží s hodinami a ochozem, z nějž je pěkný pohled na krajinu s polnostmi, lesíky a dukovanskými atomovými trychtýři na dohled. Další zajímavostí je karner, kterému lidé ne úplně správně říkají rotunda, když je to kostnice čili carnarium. Pak ještě masné krámy, což je kousek dál, aby na náměstí nelétaly mouchy. Ve výklencích nevisí maso, ale různé muzeální harampádí jako třeba kovářský měch, kovadlina, ševcovský verpánek a jiné mučicí nástroje. Průvodkyně byly překvapené, že jsem věděl, co je kalafuna a fidlovačka. Měly pocit, že musím pocházet z pravěku.

Zpátky na náměstí. To je protáhlé, mírně zkosené, dřív to bylo užitečné místo pro hospodářské trhy, možná i krávy a koně se tady prodávaly. Mají tam ale hezkou spořitelnu, kterou jim v umírněně kubistickém stylu navrhnul Vlastimil Hofman, významný architekt moderního typu. Když jsem si tam šel do bankomatu pro peníze, abych si koupil magnetku, šel jsem kolem soch dvou pořádných dog, tedy psisek, která stráží peněžní ústav. A pak míjel obelisk, takový bílý kamenný sloupek s levitující bílou figurou, snad to má být Republika nebo něco takového. Nebo je to zastavený čas. Poletovala si povětřím a pak ztuhla na věčné časy. Nebo aspoň ty naše.